Lenochod na kolečkových bruslích

Ludvík byl lenochod, který si žil v korunách stromů na okraji tichého lesa. Jeho dny byly dlouhé, ospalé a krásně klidné. Každé ráno se pomalu přetočil na větvi, zavěsil se hlavou dolů, protáhl si tlapky a zadíval se na nebe, kde líně pluly bílé obláčky. „Mmm… dneska nikam nespěchám,“ zamumlal si tiše. Když poslouchal vzdálené „tik… tak… tik… tak…“ ze starých hodin, které měl jeho soused, moudrá sova Samuela, připadalo mu, že ten zvuk je nejkrásnější hudbou na světě. Líbilo se mu, že všechno má svůj čas a že nemusí spěchat, aby si všiml krásných detailů kolem sebe – jak se list chvěje ve větru, jak kapka rosy stéká po stonku nebo jak se ve stínu houpe malá světluška.

Jedno odpoledne, když se Ludvík vydal na svou typicky pomalou procházku po mechu a měkkých kořenech, zahlédl mezi kapradinami zvláštní třpyt. Zastavil se (což u něj znamenalo, že se hýbal ještě pomaleji než obvykle) a pomalu odhrnul listy. Pod nimi ležely kolečkové brusle – ale ne obyčejné. Byly pokryté jemným stříbřitým leskem a jejich kolečka se točila, i když se jich nikdo nedotýkal. „Co… ty tady… děláš?“ zamumlal Ludvík tak pomalu, že by to trvalo celou minutu, kdyby si ho někdo nahrál. Přesto ho něco lákalo – i když brusle byly pro něj úplně cizí věc. Vždyť on byl přece tvor, který sotva popoběhne pár kroků. Ale ty brusle… jako by na něj čekaly.

Se zvednutým obočím si je Ludvík obul. A hned jak se postavil, ucítil, že je něco jinak. Les kolem něj se zpomalil. Kapky rosy visely ve vzduchu, motýl mával křídly tak pomalu, že by se dal spočítat každý pohyb. „Co… se… to… děje?“ vydechl, ale jeho hlas zněl normálně – jen všechno kolem něj bylo najednou pomalé. Zkusil se odrazit… a k jeho údivu se pohyboval rychle a lehce jako vánek. Projížděl mezi stromy, kolem zmrzlého ptačího letu, a všude kolem něj se objevovaly jemné světelné pruhy – jako cestičky, které tu předtím nebyly. Bylo to, jako by otevřel dveře do tajemného světa, který existuje mezi každým tiknutím hodin.

Když vjel po jedné z těch světelných cestiček, najednou se ocitl na místě, které nebylo ani lesem, ani oblohou. Bylo to tiché, tak tiché, že slyšel jen svůj vlastní dech. Vzduch byl plný třpytivého prachu, který se vznášel kolem jako sněhové vločky. Tam, v té zvláštní prázdnotě, viděl věci, které nikdy předtím neviděl – kapku rosy, která se neustále chvěla, ale nikdy nespadla, kvítek, který byl napůl rozvinutý, a drobná světélka, co plula kolem jako malí duchové času. A uprostřed toho všeho stála malá bytost – víla s křídly průhlednými jako sklo. „Ty mě vidíš?“ zeptala se překvapeně. Ludvík pomalu přikývl, i když se uvnitř cítil rychleji než kdy jindy.

Víla mu pověděla, že se jmenuje Tikka a že je strážkyní okamžiků mezi tikáním. Jenže ztratila svůj zlatý zvoneček, který jí pomáhá držet čas pohromadě. Bez něj by se okamžiky mohly rozpadnout a zmizet. Ludvík, ačkoliv obvykle nerad spěchal, cítil, že tentokrát musí jednat. Vyrazil tedy po světelných cestičkách, brusle ho nesly lehce jako pírko. Míjel zamrzlé kapky deště a zastavené stíny větví, dokud mezi dvěma paprsky nenašel zlatý zvoneček zachycený v pavučině času. Opatrně ho vzal a vrátil Tikke. „Děkuji, pomalý příteli,“ usmála se víla. „Někdy jen ten, kdo nikam nespěchá, vidí to, co ostatní přehlédnou.“

Když se Ludvík vrátil zpět do svého lesa, brusle si sundal a položil je opatrně do mechu. Tikot hodin byl zase rychlý a svět kolem se pohyboval tak, jak měl. Sedl si na svou větev a zavřel oči. „Bylo to krásné,“ zamumlal pro sebe, „ale… já mám rád svůj pomalý svět.“ Od toho dne si někdy vzpomněl na okamžiky mezi tikáním, na světlo a ticho, a věděl, že když bude pozorný, může podobná kouzla zahlédnout i bez kouzelných bruslí. Protože teď už věděl, že čas má tajná místa, která se otevírají jen těm, kdo se umí dívat.