Ospalý dráček Foukáček

Hluboko v nebi, tam kde končí duhové cesty a začínají nadýchané polštáře z oblak, žil jeden velmi ospalý dráček jménem Foukáček. Nebyl větší než peřina, ale když zíval, jeho zívnutí dokázalo uspat i neposedné komety. Bydlel v měkoučkém doupěti zavěšeném mezi dvěma obřími mráčky, kde se každý den válel, protahoval tlapky a foukal ospalý vánek, který pomáhal dětem na zemi klidně usínat. Foukáček měl rád ticho, teplo a šumění obláčků, ale hlavně – miloval sny. „Mám nejradši ty s čokoládovými řekami a mluvícími stromy,“ broukával si ospale, když se balil do nadýchané přikrývky z oblačné pěny. Celý den se jen povaloval, mžoural a foukal slabounké pufy, které unášely přání dětí ke hvězdám.

Jedné noci, když měsíc visel na nebi jako velká vanilková sušenka, se Foukáček probudil uprostřed svého oblíbeného snu. Uslyšel tichý šepot. To k němu přiletěl starý vítr Zefyrek, který nosil dětské sny do světa. „Foukáčku, potřebuji tvou pomoc. Některé sny se ztrácejí a nedoletí tam, kam mají,“ šeptal Zefyrek s obavou. Foukáček se protáhl, zamrkal a zívnul tak hluboce, až se zvedla mlžná vlna. „Ztrácejí se sny? To je moc vážné…“ zamumlal a zavrtal se zpět do peřin. Ale pak se mu před očima mihnul obrázek malého kluka, který brečel ve spánku, protože jeho sen nedorazil. A to už Foukáček nemohl ignorovat. Ospale si zabalil do uzlíčku pár kapek rosy, plátek měsíce a dvě hrsti snového prachu, a vydal se na cestu.

Letěl tiše, pomalu, jak to ospalí dráčci umí nejlépe, a cestou foukal na obláčky, aby byly měkčí pro ty, kdo na nich zrovna spali. Brzy však zjistil, že ztracený sen není ledajaký – byl to prý nejhezčí sen, jaký kdy jedno dítě mělo. Byla v něm houpačka mezi hvězdami, zpívající liška a světlo, které hladilo. A právě tenhle sen se někde zatoulal. Foukáček hledal mezi obláčky, pod duhou i v kapsách větrného kabátu, ale nikde nic. Až mu vítr zanesl do ouška zprávu: „Ztracené sny končí v zemi Zíválků, kam nikdo jen tak nevkročí.“ Foukáček si povzdechl, ale nedalo mu to. „Tak tam poletím,“ zamumlal rozhodně, i když už zíval tak, že se mu zamotala křídla.

Letěl dlouho, až přes snové pohoří, kde zpívají spící sopky, a přes šepotavý les, kde každé stéblo trávy vypráví ukolébavku. Až nakonec dorazil do země Zíválků – místa, kde sny ulpívají, když zůstanou opuštěné. Bylo to tiché, trochu smutné místo plné nedokončených snových obrázků. Ležely tu pestrobarevné kouzelné bubliny, které praskaly, když se jich někdo dotkl. Foukáček chodil mezi nimi a hledal sen s hvězdnou houpačkou. A tu ho konečně uviděl – schoulený pod polštářovým keříkem. „Tady jsi!“ zašeptal a opatrně sen zabalil do hedvábného dechu. Sen se zavrtěl jako kotě a zavrněl. Foukáček se usmál. „Vrátím tě zpátky, neboj.“

Cestou zpět si Foukáček uvědomil, jak málo jeho dráčí kamarádi chápou kouzlo pomalého usínání. „Všichni jen chtějí lítat a šlehat plameny… ale sny potřebují klid,“ přemýšlel. A tak když se vrátil, uspořádal první Večerní zívací slavnost. Rozvěsil kapky rosy jako lucerny, zahrál ukolébavku na vítr a foukl do oblohy nejměkčí puf, co kdy kdo cítil. A pak, jeden po druhém, začali malí dráčci zívat, převalovat se, a konečně – spát. Foukáček rozdal snový prach, uložil každého do obláčkového pelíšku a večer zakončil tím, že všem pustil ten nalezený, nejhezčí sen. Od té doby byl Foukáček nejen dráčkem ospalým, ale i strážcem všech krásných snů.

A tak se stal každý večer malým obřadem. Děti na zemi si lehly do postýlek, maminky jim zašeptaly dobrou noc a v dálce, vysoko na obloze, ospale foukl Foukáček. A pokaždé přiletěl s novým snem, přesně tím, který dítě potřebovalo. Někdy o medových dortících, jindy o výletech na měsíci nebo o tom, jak plyšák ožil a stal se kapitánem lodi z peřiny. A Foukáček? Ten si pak v klidu zalezl do svého doupěte, zachumlal se a tiše broukl: „Už spí všichni… tak teď i já.“ A z mraků se nesl jeho tichý dech – jemný, snový, ospalý. A všichni spali sladce až do rána.