Sloník Snílek a duhové stromy

Byl jednou jeden malý sloník jménem Snílek. Byl jiný než ostatní slůňata ve stádě – zatímco ostatní si hráli, závodili nebo stříkali vodu z chobotů, Snílek sedával na mechu, hleděl do mraků a šeptal si své sny. „Jednou se podívám do lesa, kde stromy mění barvu podle toho, co si kdo přeje,“ mumlal si, aniž by věděl, jestli takový les vůbec existuje. Měl v hlavě příběhy, které mu vyprávěla babička Slonice – o místech, kde se sny plní a kde i ten nejmenší sen má svou barvu. Ostatní sloni ho někdy škádlili: „Snílku, sníš i ve dne!“ Ale Snílek se jen usmál, protože věděl, že ve snech se ukrývá síla, kterou dospělí zapomněli.

Jednoho rána, kdy rosa ještě třpytila se jako drobné drahokamy, se Snílek vydal po cestičce, která ho vždy lákala, ale nikdy si na ni netroufl. Šel a šel, až se kolem něj krajina začala měnit – listy stromů hrály odstíny, které nikdy předtím neviděl, a z koruny jednoho dubu zazněl hlas: „Vítej v lese Duhového Přání.“ Stromy se lehce pohupovaly, jako by tančily, a květy zpívaly něžné melodie. „To je přesně to místo z mých snů!“ vydechl Snílek. Každý strom měl jiné listy – růžové, azurové, zlaté i stříbrné – a jak Snílek přemýšlel o různých přáních, jednotlivé stromy začaly měnit barvu podle jeho myšlenek. Bylo to jako kouzlo, které reagovalo na srdce.

Snílek si sedl pod strom s listy barvy levandule, protože právě myslel na to, jaké by to bylo mít křídla a létat nad savanou. Najednou se listy začaly třepotat a mezi větvemi se objevilo pírko. Pak si přál, aby mohl mluvit s ptáky – a další strom zezelenal do barvy papouščího peří a šeptal mu do ucha slova, kterým rozuměl. Celý les se měnil, jak přání přicházela a odcházela. Stromy byly živé jako emoce. „Tady bych chtěl zůstat navždy,“ řekl tiše. Ale čím víc přání měl, tím víc byl unavený. Stromy začaly zpívat uspávací píseň – a Snílek, napůl ve snu a napůl vzhůru, položil hlavu na kořen a usnul… tentokrát opravdu hluboko.

Ve spánku se Snílek ocitl v lese, který byl podobný tomu skutečnému, ale listy stromů byly zamlžené, barvy vybledlé a stíny kolem něj šeptaly cizí slova. „Haló?“ zavolal, ale jeho hlas zněl tlumeně, jako by mluvil pod vodou. Les Duhového Přání se změnil v Les Zapomenutí – místo, kam se dostanou ti, kdo sní příliš hluboko a zapomenou se vrátit. Stromy zde nereagovaly na přání, ale na obavy. A protože byl Snílek sám, začal se bát, že zapomene cestu zpět. „Já se jen chtěl podívat,“ řekl chvějícím se hlasem. Vzduch byl hustý a plný šeptavých vzlyků – sny ostatních, co se tu také ztratili? „Musím se probudit,“ šeptal Snílek, ale sen byl mocný.

Zpoza stromu vystoupila bytost, která nevypadala zlá, ale byla smutná – Noční můra. „Ty ses ztratil v hloubce svých přání, malý Snílku,“ řekla mu a její oči svítily jako stříbrný měsíc. „Já hlídám ty, kdo ztratili směr.“ Snílek se třásl, ale byl statečný: „Chci domů.“ Noční můra přikývla a nabídla mu stříbrný list: „Tvé poslední přání. Musíš si ale vybrat – splnit si další sen, nebo se vrátit.“ Snílek si přiložil list na čelo, zavřel oči a řekl: „Chci domů. A až se vrátím, budu si snít méně – ale hlouběji.“ Les se rozzářil barvami a Snílek se probudil v měkkém mechu, obklopen stromy, které tiše šuměly souhlas.

Když se Snílek vrátil domů, nikomu nevyprávěl celý příběh. Jen babička Slonice se usmála: „Byl jsi tam, že ano?“ A on kývl. Od té doby si Snílek snil jinak – ne o velkých křídlech nebo mluvících ptácích, ale o maličkostech. O tom, jak by bylo hezké, kdyby měl kamaráda, co taky rád sní. O tom, aby pršelo, když je sucho. A přání se někdy plnila – protože nebyla jen snem, ale klíčem k tomu, jak vidět krásu v obyčejnosti. A tak každý večer, když se v dálce zaleskly duhové barvy, Snílek věděl, že les Duhového Přání stále existuje – v jeho srdci a v každém snu, co je sněn s láskou.