O čápovi, který se bál létat

Za sedmi kopci, za jedním velkým lesem a ještě kousek dál, na samém kraji vysokého rákosového pole, stál starý čapí hnízdící strom. A na něm, v největším hnízdě široko daleko, žila čapí rodina. Mezi všemi čápátky, která se učila skákat, roztahovat křídla a mávat jimi do rytmu větru, byl i jeden malý čáp jménem Čemík. Čemík měl krásně dlouhé nožky, elegantní zobák, peří bílé jako obláček a černé letky jako večerní obloha. Jenže, co čápům šlo přirozeně, Čemíkovi nešlo vůbec – bál se vzlétnout. „Já spadnu!“ říkával. „Zamotá se mi hlava! A co když se ztratím?“ Každý den seděl v hnízdě, koukal dolů na svět a v bříšku mu to šimralo, jen co si pomyslel na to, že by měl roztáhnout křídla a vznést se do výšky. Všichni jeho sourozenci už poskakovali z větve na větev a ladně klouzali větrem. Ale Čemík? Ten se jen přikrčil a tiskl se k větvi, jako by z ní nikdy nechtěl slétnout.

Čas utíkal jako voda v potoce a slunce už nepálilo tak jako dřív. Každé ráno bylo v trávě trochu víc rosy a větřík nosil ve vzduchu vůni podzimu. Celá čapí kolonie se připravovala na velký let do teplých krajin – do daleké Afriky, kde svítí slunce i v zimě a voda je teplá jako čaj. Čápi se scházeli na louce, rovnali křídla, potrubovali se a zkoušeli kruhové lety nad polem. Jen Čemík se neúčastnil. „Musím… hlídat hnízdo,“ vymlouval se. „Někdo přece musí pohlídat větvičky, ne?“ A když už to bylo moc nápadné, raději se schoval za starou břízu, odkud sledoval ostatní. Srdce mu bušilo jako kladívko. Chtěl být jako ostatní, toužil po dobrodružství, ale ten strach… ten se usadil v jeho křídlech jako těžký kámen. A tak tam seděl sám, zatímco ostatní létali vysoko nad hlavami a volali na něj: „Pojď, Čemíku! Vysoko je to krásné!“

Jednoho večera, když se nebe zbarvilo do růžova a rákosí šeptalo svou ukolébavku, přišla k Čemíkovi jeho maminka. Byla to statná čápice s moudrýma očima, které viděly mnohé. Sedla si vedle něj a dlouho nic neříkala. Jen se dívala na obzor, kde slunce klouzalo do oblak. A pak tiše řekla: „Víš, Čemíku, i já jsem se kdysi bála. Když jsem měla svůj první let, klepala se mi kolena. Ale víš, co mi pomohlo?“ Čemík zavrtěl hlavou. „Nepřestala jsem snít. Představovala jsem si, jak letím nad lesy, jak se pod mnou třpytí jezera a jak mě vítr hladí po křídlech. A pak… jsem to prostě zkusila.“ Čemík zatajil dech. „Ale co když spadnu?“ pípnul. Maminka ho obejmula křídlem. „Když spadneš, zase se zvedneš. Každý čáp spadl, než se naučil létat. Ale když to zkusíš, možná zjistíš, že nebe je tvým domovem.“ A pak mu dala malý, láskyplný zobákový pohlavek na čelo a nechala ho přemýšlet.

Druhý den ráno, když rosa ještě třpytila na trávě a svět se teprve probouzel, uslyšel Čemík tiché pláčivé šustění pod stromem. Sklonil se přes okraj hnízda a uviděl na zemi malého motýlka. Jeho křídla byla potrhaná, jedno dokonce lehce krvácelo a celý se třásl zimou. „Pomoc…“ zašeptal motýlek. „Spadl jsem z květu a už nedokážu vzlétnout.“ Čemík polkl. Podíval se dolů, na tu výšku, a srdce mu bušilo, jako by chtělo vyskočit z hrudi. Ale pak se podíval znovu na motýla – tak slabého, zraněného, bezmocného. A najednou se v něm cosi pohnulo. „Já ti pomůžu,“ zašeptal. Roztáhl křídla – zpočátku se mu třásla, ale pak se napnula jako plachty v příboji. Skočil. Vítr mu vhrkl do peří, zem se přiblížila hrozivě rychle, ale pak… zlehka mávl křídly. Jednou. Podruhé. A najednou – letěl! Ne ladně, ne vysoko, ale skutečně letěl! Přistál u motýlka, opatrně ho zvedl do zobáku a zamířil zpět nahoru, s motýlkem přitisknutým k peří.

Stoupání bylo jako boj s neviditelnou silou. Vítr ho srážel, křídla ho bolela, a s každým mávnutím se cítil unavenější. „Nevydržím to…“ funěl mezi zuby. Ale pak se mu ozvalo slabé písknutí. „Děkuju,“ zašeptal motýlek, schoulený v jeho peří. „Nikdo jiný by to pro mě neudělal.“ A v Čemíkovi se rozhořel nový plamen. Už to nebylo jen o něm – nesl život, někoho, kdo věřil, že to zvládne. Se zaťatým zobákem mávl ještě silněji, našel v sobě skrytou sílu a pomalu, kousek po kousku, stoupal k hnízdu. Když se konečně dotkl větví a motýlka položil do měkkého mechu, celý se svalil vedle něj, lapaje po dechu. Ale byl šťastný. „Já to zvládl,“ zašeptal. „Já jsem opravdu letěl.“

Zpráva o Čemíkově letu se rozletěla po celé kolonii jako vítr. Všichni čápi, mladí i staří, se přišli podívat na malého hrdinu, který zachránil zraněného motýlka. „To je on!“ šeptali. „Ten, co se bál létat – a stejně letěl!“ Maminka ho hrdě objala křídlem a tatínek jen uznale kývl hlavou. A i když se Čemík trochu styděl, cítil v sobě nový klid. Uvnitř jeho srdce se rozhostilo teplo – už se nebál. A tak, když přišel den odletu, stál připravený mezi ostatními. Vítr mu čechral peří, slunce mu hladilo záda. „Jsem připraven,“ řekl tiše. „Léťme.“ A spolu s celou kolonií se vznesl k nebi – tentokrát s jistotou, že křídla má nejen silná, ale i statečná. Nad lesem, polem a řekou plachtil svobodně, srdce plné odvahy a nad hlavou modré nebe bez hranic.