Bylo jednoho krásného letního odpoledne, kdy slunce posílalo zlaté paprsky dolů k vlnkám, a Kapitánka Karamelka seděla na palubě svého oříškového korábu a snila o dalekých cestách. Vítr si pohrával s její námořnickou čepicí a ona poslouchala starého racka Bílokřídlíka, který vyprávěl legendu o zátoce smaragdových leknínů. „Říká se, že tam spí poklad, který umí splnit i ta nejtajnější přání,“ švitořil racek a jeho hlas se ztrácel v šumění vody. Karamelka cítila, jak jí srdce poskočilo radostí – věděla, že se s posádkou vydá na dobrodružství, kde se budou muset spolehnout jeden na druhého. A tak se rozhodla, že poklad musí najít, protože právě taková výprava je to, co dělá život nádherným a plným překvapení.
Večer před vyplutím svolala Karamelka všechny své kamarády – Bílokřídlíka, malou myšku Lojzinku, chytrého kraba Křupku a lenivého, ale veselého želváka Matýska. Společně rozprostřeli mapu, kterou racek nakreslil svým zobákem na pergamenový list, a začali plánovat trasu. „Připravíme se na vše, co nás může potkat!“ zvolala Karamelka odhodlaně, zatímco Lojzinka přinášela oříškové koláčky, aby nikdo neměl hlad. Matýsek se protáhl a řekl: „Já půjdu pomalu, ale zato vytrvale.“ Všichni se smáli, protože věděli, že když drží spolu, žádné proudy ani víry je neodradí. A jakmile slunce zmizelo za obzorem, koráb oříškový byl připraven plout.
První ráno na řece bylo tiché, kromě šplouchání vesel a šumění listů ve větvích. Když dorazili k Zelenému pahorku, čekala je tam první hádanka – na břehu stál kámen pokrytý mechem a jeho šepot zněl jako hlas větru. „Kdo se umí dívat nejen očima, ale i srdcem?“ zašeptal kámen, když se ho Karamelka opatrně dotkla. Chvilku bylo ticho, ale pak Lojzinka zavrtěla čumáčkem a odpověděla: „Ten, kdo má rád své přátele.“ Kámen se zachvěl a odhalil malý průchod do další části řeky – znamení, že jdou správným směrem. Karamelka poplácala Lojzinku po zádech a řekla: „Ty jsi naše malá hvězdička!“
Jakmile vpluli do zátočiny, začala se kolem nich vznášet mlha, která vypadala jako přízraky z pohádek. Lekníny byly tak zelené, že skoro zářily, a proudy byly zrádné, protože se měnily s každým dechem větru. Krab Křupka musel vylézt na příď a navigovat koráb svými klepety. „Tady doprava, tamhle doleva!“ volal, zatímco Lojzinka držela provaz a Matýsek se staral, aby nikdo nespadl přes palubu. Karamelka stála u kormidla a vedla je statečně, protože věděla, že poklad není jen o lesklých mincích, ale o jejich odvaze a přátelství.
A pak, v samém srdci zátoky, když se mlha rozplynula, spatřili poklad – truhlu ukrytou mezi největšími lekníny. Když ji Karamelka otevřela, spatřila nejen drahokamy a zlaté mince, ale i malou skleněnou kouli, ve které plavaly vzpomínky na všechny, kdo tudy kdy prošli. „Tohle je kouzlo,“ řekla tiše, „protože pravý poklad není v lesku mincí, ale v příbězích, které si uchováme v srdci.“ A všichni se na chvíli zastavili a naslouchali tichu zátoky, které znělo jako písnička starých časů.
S pokladem na palubě a srdcem naplněným radostí vypluli zpátky po řece, která už nebyla strašidelná, ale jako přítel, co se s nimi smál. Bílokřídlík létal nad korábem a zpíval píseň o dobrodružství, které se vždycky vyplatí. Karamelka se usmála a řekla: „Naše cesta ještě nekončí. Kde je přátelství a odvaha, tam je poklad každý den.“ A tak se vrátili domů, ale věděli, že poklad v zátoce smaragdových leknínů zůstane navždy v jejich srdcích.
© 2025 – Truhla Pohádek