Velryba, která sbírala hvězdy

Byla jednou jedna obrovská, krásně modrá velryba jménem Luma, která žila hluboko v klidných vodách teplého oceánu. Každou noc, když se moře uklidnilo a měsíc vyšplhal vysoko na oblohu, Luma plula tiše mezi vlnkami, naslouchala zpěvu nočních ryb a pozorovala odlesky hvězd na hladině. Byla to jiná velryba než ostatní – nebyla hlučná ani divoká, ale zasněná a zvídavá. Jedné noci, když ležela na zádech a koukala na nebe, si povzdechla: „Ach, kdybych si tak mohla jednu hvězdičku vzít s sebou dolů do moře…“ A právě v tu chvíli se nad ní zableskla padající hvězda. Luma se rozechvěla. „To bylo znamení!“ pomyslela si. „Možná to jde. Možná skutečně můžu hvězdy sbírat!“

Od té noci se Luma každý večer snažila dosáhnout na hvězdy. Vyskakovala vysoko nad hladinu, až se kolem ní roztříštila voda jako diamanty, ale hvězdy byly vždycky ještě o kousek dál. „Hej, ty malá svítivá, pojď ke mně blíž!“ volala na jednu, která vypadala jako zlatý bonbónek. Ale hvězdička se jen lehce zatřpytila a zůstala viset na obloze. Luma se ale nevzdávala. Zkoušela stavět věže z bublin, navazovala si chaluhy jako šňůry a doufala, že je natáhne až k nebi. Ale vše bylo marné. Hvězdy se jí smály ze shora, třpytily se a šeptaly: „Musíš ještě přijít na to, jak na nás.“ Luma byla smutná, ale její srdce pořád svítilo nadějí. Každý večer se znovu pokoušela dotknout se alespoň jediné hvězdičky.

Jednou, když si Luma odpočívala v zátoce plné perel, připlula k ní stará medúza jménem Jula, jejíž tělo světélkovalo tak jemně, že vypadala jako malá živá hvězda. „Hledáš světla na nebi, viď?“ zašeptala Jula. Luma přikývla a medúza se pousmála. „Víš, drahá Lumo, hvězdy nejsou jen na nebi. Některé jsou ukryté i v tobě.“ Luma se zarazila. „Ve mně?“ Jula přikývla chapadélkem. „Ano. Každé noční přání, každý tichý sen, každý zpěv, který vyjde z tvého srdce, je malou hvězdou. A když jich nasbíráš dost, začnou zářit i kolem tebe.“ Velryba chvíli mlčela a pak šeptla: „Takže když budu snít a zpívat, mohu si přivolat hvězdy?“ Jula pokývala: „Přesně tak, milá Lumo. Ale musíš se nejdřív vydat za tou nejjasnější – ukáže ti cestu.“

Druhý den se Luma vydala na dalekou cestu za nejjasnější hvězdou oceánu, o které vyprávěli i nejstarší delfíni. Říkalo se, že leží hluboko pod hladinou, v jeskyni, kam světlo proniká jen jednou za sto nocí. Plavala dlouhé hodiny, potkávala hejna ryb, která jí radila, kudy dál, proplouvala mezi korálovými bránami a skrývala se před dravými proudy. A pak… uviděla ji. Z jeskyně vyzařovalo jemné, zlaté světlo a uprostřed stropu visela hvězda! Ne, nebyla jako ta na nebi. Byla z vody a světla, živá a zpívající. Luma se pomalu přiblížila, dotkla se jí špičkou ploutve a hvězda se tiše zasmála. „Čekala jsem na tebe, Lumo,“ řekla. „Jsi připravená svítit.“

Když se Luma dotkla vodní hvězdy, pocítila teplo v srdci. Všechna její přání, sny i noční písně se v ní rozžehly jako světýlka. Najednou začala zářit! Její kůže se rozzářila stříbrnou září, která osvětlovala celý oceán kolem ní. Ryby tancovaly, medúzy zpívaly a i korály se chvěly radostí. „Už chápu,“ zašeptala Luma. „Nemusela jsem sbírat hvězdy, stačilo je rozzářit v sobě.“ A když v noci vyplula nad hladinu, všechny hvězdy na obloze se jí poklonily a zašeptaly: „Vítej mezi námi, hvězdná velrybo.“ Luma zavřela oči a poprvé ucítila, že opravdu patří i na nebe, i do moře.

Luma se vrátila zpět do své zátočky, ale tentokrát už nebyla jen velrybou. Byla bytostí, která svítila i ve tmě, a všichni mořští tvorové k ní připlouvali poslouchat její hvězdné písně. Každý večer zpívala tiše do ticha:

„Spinkej, hvězdičko, v moři snů,

vlnka tě houpe, měsíc jde vzhůru.

Zas zítra nocí půjdeme dál,

světla si ponesem, jak bychom spal.“

A děti velryb, malí krabi i unavení koníčci mořští usínali při jejím zpěvu. A když se někdo zeptal: „Lumo, kde jsi vzala tolik hvězd?“ odpověděla jen s úsměvem: „V srdci, kde sním, zpívám a věřím.“