Šaty pro princeznu Nocinku

Za devatero kopci, za sedmero stříbrnými potoky, v království, kde se slunce loučí se dnem v sametově modré náruči, žila byla princezna jménem Nocinka. Každý večer, právě když se nebe začínalo halit do tmy, si oblékla své nádherné šaty. Byly tmavomodré jako hluboká noční obloha a poseté hvězdami, které jemně světélkovaly, jakoby si je andílci přinesli z nebe. Ty šaty nebyly obyčejné – pokaždé, když princezna Nocinka udělala krok, některá z hvězdiček se zatřpytila a zavzpomínala na sen, který se právě někomu zdál. Dospělí o tom neměli ani tušení, ale děti, které neusnuly hned, prý občas zahlédly její siluetu tančící na střeše jejich domu. “To je ona,” šeptaly si s očima dokořán, “ta, co přináší krásné sny.” A opravdu – jakmile se Nocinka objevila na noční obloze, celé království se uklidnilo, peřiny se přitulily k dětským bradičkám a všechno se ponořilo do sladkého snění.

Jednoho večera se všechno začalo jako obvykle – Nocinka tančila v kruhu měsíčního svitu, kolem ní poletovali noční motýli a z dálky bylo slyšet jemné brnkání harfy. Ale pak se ozvalo: “Ajaj!” To skřítek Uspávač, malý skřítek s vousky z pavučinek a čepičkou ze sněhové vločky, který měl za úkol lehounce foukat dětem do oušek, aby rychle usnuly, zakopl o klubíčko nočních melodií a skutálel se přímo k Nocince. Nechtěně se zachytil o okraj jejích šatů – rrrsk! ozvalo se tiché, ale hrozivé prasknutí. Šaty se roztrhly! Jedna hvězdička se skutálela dolů a zmizela. “Promiň! Promiň, Nocinko! Já nechtěl!” vykřikl skřítek a schoval se do nejbližšího šiškového stínu. Nocinka se podívala na svůj šat – uprostřed látky ze tmy zela prázdnota. “To není jen látka,” zašeptala. “To je sen jednoho dítěte… Které teď možná nemůže spát.” Srdce jí bolelo a v očích se jí zaleskly slzy. Takhle nemohla tančit. A už vůbec nemohla rozsévat sny…

Celou noc seděla princezna Nocinka na nejvyšším měsíčním schodu a přemýšlela. “Kdo umí znovu utkat hvězdu?” ptala se sama sebe. “Kdo ví, jak vypadá sen dítěte?” Skřítek Uspávač mezitím nervózně přešlapoval kolem, nosil jí měsíční čaj, vymýšlel písničky na usmíření, ale nic nepomáhalo. “Musím to nějak napravit,” zašeptal tiše do noci a rozběhl se za moudrou Sovou Ospalkou, která věděla o všem, co se v říši snů kdy stalo. Ta mu po dlouhém houkavém přemýšlení poradila: “Sny vznikají v dětské fantazii. A dětská fantazie umí opravdová kouzla. Jdi, najdi děti, které malují své sny. Jen ony mohou šaty opravit.” Uspávač se rozsvítil nadějí, jako když se na hladině objeví první hvězda. Ihned se vydal zpět k princezně, v ruce držel malý světelný kompas, který ukazoval na místa, kde děti právě sní nebo si kreslí, co by chtěly ve snech zažít.

A tak začalo velké noční putování. Skřítek a princezna navštívili pokojíčky, kde děti tiše kreslily – holčičku s copánky, která malovala jednorožce na duhové skluzavce, kloučka, co maloval kosmickou loď plující kolem čokoládové planety, nebo dvojčátka, jejichž obrázek ukazoval obrovský hrad z polštářů. Každý obrázek byl jako klíček ke hvězdě. “Podívej,” šeptla Nocinka, “tohle je ta stejná záře, jaká bývala na mých šatech.” Děti se nejdříve divily – přece jen, když se před nimi objevila opravdová princezna s hvězdami ve vlasech, nevěděly, jestli sní, nebo ne. Ale když jim vysvětlila, že potřebuje jejich sny, aby mohla znovu tančit po noční obloze, všechny radostně souhlasily. Vystřihovaly ze svých obrázků nejhezčí části – třpytivá křídla, svítící měsíc, létající ryby, ba dokonce i mluvící toast. “Tady máš, Nocinko, vezmi si to!” smály se děti. “Ať máš ty nejkrásnější šaty na světě!”

Když se princezna vrátila na měsíční schody, rozložila před sebou všechny obrázky. A pak… se stalo kouzlo. Každý výstřižek se začal jemně třepetat, jako když list padá z nebe, a přilétal k jejím šatům. Tam, kde předtím zela díra, se objevil obraz létajícího koníka, a vedle něj se rozzářil smaragdový strom. “To jsou opravdové sny,” vydechla princezna. Všechno se spojilo – nejenom kousky obrázků, ale i síla dětské představivosti. Šaty se znovu zatřpytily, tentokrát ještě více než předtím – protože už to nebyly jen hvězdy z noční oblohy, ale hvězdy vytvořené láskou, radostí a fantazií dětí. Skřítek Uspávač vesele poskakoval kolem a zpíval: “Šat z obrázků a snění, přináší nám potěšení!” Princezna se zvedla, otočila se na místě a nové šaty zašustily jako teplý vánek plný hvězdného prachu.

A tak se zase vydala na svou noční pouť. Děti znovu viděly tu známou siluetu tančící po střechách, ale tentokrát… jako by byla ještě krásnější. Někdo zahlédl letící rybu, jiný duhového draka, někdo tvrdil, že viděl smát se obláček. A všichni se usmívali. Šaty Nocinky teď nebyly jen krásné – byly plné příběhů, plné barev a přání. Když se princezna sklonila k jednomu oknu a šeptla: “Dobrou noc,” do pokojíčku zavál jemný závan snového světla. Děti spokojeně usnuly. A skřítek Uspávač si sedl vedle měsíce a zíval: “To byl ale večer.” A měsíc jen kývl a zašeptal: “Dobrou… noc…” Celé království se ponořilo do klidného spánku, šaty šuměly jako ukolébavka a noc byla plná kouzel.