Byla jednou jedna stará sklářská dílna, kde se v koutečku pod dřevěným stolem třpytil malý střep skla. Nebyl to obyčejný střep, protože kdysi patřil ke kouzelnému zrcadlu. A jak se tak dlouho díval na svět kolem sebe, jednoho dne se pohnul! Ano, střep ožil, protáhl se, a hle – stal se z něj maličký panáček Střípek. Byl krásně průhledný, odrážel světlo a třpytil se jako hvězdička, ale také byl velmi křehký. „Ach, co jen budu dělat?“ povzdechl si smutně, když si uvědomil, že je tak malý a sám. Ale srdce měl statečné a v jeho nitru plála touha objevit svůj pravý domov.
Jednoho dne uslyšel starou sklářovu pohádku o rozbitém kouzelném zrcadle, jehož střepy byly rozfoukány do všech koutů světa. „To znamená, že nejsem sám! Mám někde bratříčky!“ zajásal Střípek a rozhodl se vydat na cestu, aby všechny kousky našel a kouzelné zrcadlo znovu spojil. Nebyla to ale jednoduchá výprava. Cesta byla dlouhá, plná překážek a Střípek byl jen maličký střep, který se mohl snadno rozbít. Ale protože měl v sobě kapku kouzelné síly, dokázal odrážet sluneční paprsky a svítit si tak na cestu.
Jak tak putoval po světě, dostal se do hlubokého lesa, kde potkal hravého větříka. Větřík si s ním chtěl hrát a poletoval kolem něj, až ho zvedl do vzduchu a nesl ho vysoko nad zem. „Pusť mě dolů, nebo se rozbiju!“ volal vyděšený Střípek. Ale větřík se zasmál a pravil: „Neboj se, já tě nesu tam, kde leží další střep tvého zrcadla.“ A opravdu! V trávě u potůčku ležel další střípek, trochu větší než Střípek sám. „Bratříčku!“ vykřikl radostně a oba kousky se k sobě přitiskly, jako by se znaly odjakživa.
Jenže cesta ještě nebyla u konce. Potřebovali najít i ostatní části zrcadla. Naštěstí potkali moudrou kapku rosy, která jim ukázala cestu. „Viděla jsem střep na vrcholku hory, třpytí se tam jako hvězda,“ řekla kapka a ukázala směrem k vysokému kopci. Cesta nahoru byla těžká, ale Střípek a jeho nový kamarád si pomáhali a nakonec našli další části zrcadla. Každý střep byl jiný, ale dohromady začali tvořit krásný obraz.
Když konečně našli poslední kousek a poskládali zrcadlo zpátky, stalo se něco kouzelného! Zrcadlo se rozzářilo, odrazilo světlo po celém kraji a ukázalo lidem v jejich očích pravdu – kdo má laskavé srdce, viděl v zrcadle krásné obrazy, ale kdo byl zlý, neviděl nic. Střípek pochopil, že i malý kousek může mít velkou sílu, když je součástí něčeho většího.
A tak se kouzelné zrcadlo vrátilo ke starému skláři, který ho pečlivě uchoval. A Střípek? Ten byl konečně doma – obklopený svými bratříčky v nádherném zrcadle, které zase přinášelo radost a pravdu do světa. A tak skončil jeho příběh, ale jeho světlo zářilo dál.
© 2025 – Truhla Pohádek