V jednom malém lesíku, tam, kde voní jehličí a slunce si hraje s kapkami rosy, bydlel šikovný a usměvavý zajíček jménem Ušáček. Byl to pořádný zahradník! Jeho zahrádka byla plná šťavnaté zeleniny, ale nejvíc ze všeho měl rád své mrkvičky – oranžové, sladké a křupavé. Každé ráno je opatrně zaléval, zpíval jim písničky a kontroloval, jestli je nenašel nějaký hladový brouček. „Moje milé mrkvičky, rostěte pěkně, ať jste nejsladší v celém lese!“ povídal jim často s láskou v hlase. Ušáček byl nejen pracovitý, ale také velmi zvědavý, a když jednoho dne spatřil na nebi podivný záblesk světla, zatetelil se zvědavostí. Co to mohlo být? Snad hvězda, která spadla přímo do jeho záhonku? Srdce mu bušilo vzrušením, a tak se rozhodl, že to musí prozkoumat hned při nejbližší příležitosti.
Když se druhý den sluníčko schovávalo za obzor a obloha se barvila do růžova, Ušáček si všiml zvláštní záře, která vycházela přímo z jeho záhonku. Mrkvičky zářily jako malé lucerničky! „Tohle není jen tak obyčejné!“ zašeptal si Ušáček a přikrčil se mezi řádky, aby lépe viděl. Najednou uslyšel jemný, melodický hlásek: „Ušáčku, Ušáčku, my nejsme obyčejné mrkvičky… Jsme kouzelné!“ Zajíček vytřeštil oči a nevěřícně koukal na mrkvičky, které jemně pulzovaly zlatým světlem. „Kouzelné? Ale jak to? A co umíte?“ ptal se zajíček překvapeně. Mrkvičky se zasmály jemným cinkavým smíchem a jedna z nich odpověděla: „Každý, kdo nás ochutná, získá na krátký čas kouzelnou sílu, ale pozor – kouzla je třeba používat moudře!“ Zajíček si uvědomil, že drží v tlapkách něco opravdu výjimečného.
Ušáček byl napjatý zvědavostí a nemohl odolat. Opatrně si jednu kouzelnou mrkvičku ulomil a zakousl se do ní. V tu chvíli ucítil zvláštní brnění v celém těle a jeho uši se zvedly vysoko jako antény. „Já… já slyším zpívat ptáky na druhé straně lesa!“ vykřikl překvapeně. Zajíček začal běhat po zahrádce tak rychle, že ho sotva bylo vidět. Dokonce dokázal vyskočit na větev stromu, kde nikdy předtím nebyl. „Tohle je úžasné!“ radoval se, ale vzápětí si vzpomněl na slova kouzelných mrkviček. Kouzla je třeba používat moudře. A tak se rozhodl, že svou novou sílu využije jen tehdy, když to bude opravdu potřeba. Ušáček začal přemýšlet, jak by mohl svou nově nabytou mocí pomoci ostatním zvířátkům v lese.
Jednoho večera, když měsíc svítil jasně na oblohu, přiběhla za Ušáčkem vystrašená veverka Eliška. „Ušáčku, Ušáčku! Lišák Lupin obchází náš les a chce si ulovit malá zvířátka!“ Zajíčkovi se sevřelo srdce, ale věděl, že teď je čas použít kouzelnou mrkvičku. Ulomil další kousek, zakousl se do ní a najednou ucítil, jak se jeho nohy staly silnými a rychlými jako vítr. Bez váhání vyrazil k místu, kde slyšel veverčino volání. „Hej, Lupine! Co tady strašíš mé kamarády?“ zvolal statečně. Lišák se otočil a překvapeně zíral na malého zajíčka, který stál pevně na svých tlapkách a jeho ouška zářila slabým zlatým světlem. „Ušáčku, dneska tě nechám být… ale jen proto, že vypadáš nějak… kouzelně,“ zamumlal Lupin a utekl zpátky do svého doupěte. Les se opět ponořil do ticha a bezpečí.
Ráno se celý les sešel na Ušáčkově zahrádce. Všechna zvířátka mu děkovala za odvahu a chytrost. „Ušáčku, jsi náš hrdina!“ volala veverka Eliška. Zajíček se jen skromně usmál a jemně pohladil své kouzelné mrkvičky. „Děkuji vám, milé mrkvičky. Bez vás bych to nezvládl.“ Kouzelné mrkvičky se zatřepotaly a jejich záře pomalu vyhasla. „Naše kouzla nejsou nekonečná, Ušáčku, ale věř, že skutečná síla je ve tvém srdci.“ A tak se zahrádka vrátila do svého klidného rytmu, ale zajíček Ušáček už věděl, že opravdová kouzla se skrývají v odvaze, laskavosti a přátelství.
© 2025 – Truhla Pohádek