Duhový drak a jeho tajná jeskyně

Lukáš byl obyčejný chlapec s neobyčejně bujnou fantazií. Každý večer, když si lehl do postele, zavřel oči a představoval si, že létá vysoko mezi mraky na zádech obrovského draka. Jeho nejoblíbenější byl drak duhový – představoval si ho jako tvora, který dokáže měnit barvy podle nálady a má dech, který nerozpaluje plameny, ale vykouzlí na obloze duhu. Jednoho dne, když už skoro usínal, se mu zdál podivný sen. Stál uprostřed neznámého lesa a slyšel jemný, ale silný hlas: „Lukáši, přijď za mnou. Čekám na tebe v jeskyni plné kouzel.“ Jakmile se probudil, jeho srdce bilo vzrušením. Byl to jen sen, nebo opravdové volání? „Co když… co když draci opravdu existují?“ zašeptal si do dlaní a rozhodl se, že to musí zjistit.

Lukáš neváhal ani chvilku a hned ráno se vydal na cestu. Věděl, že za vesnicí se rozprostírá starý, tajuplný les, o kterém se mezi dětmi říkalo, že skrývá spoustu záhad. Svítilo slunce, ale čím hlouběji Lukáš postupoval mezi husté stromy, tím více se cítil, jako by vstupoval do jiného světa. Kolem něj ševelily listy, ptáci zpívali neznámé melodie a vítr si pohrával s větvemi, jako by mu ukazoval cestu. Najednou si všiml něčeho zvláštního – na zemi se táhl úzký, duhově třpytící se pruh světla. „To musí být znamení!“ vykřikl nadšeně a pokračoval dál. Jakmile došel na mýtinu, spatřil mezi skalami vchod do jeskyně. Vypadala stará a tajemná, ale uvnitř se cosi mihotalo – snad odlesky nějakého kouzla? Lukáš se zhluboka nadechl a vkročil dovnitř.

Sotva Lukáš udělal pár kroků do jeskyně, svět kolem něj se začal měnit. Stěny zářily jemnými barevnými odlesky a na zemi se třpytil jemný písek, jako by byl posetý hvězdným prachem. Najednou se před ním vynořila obrovská silueta – duhový drak! Jeho tělo se lesklo všemi barvami, oči zářily jako dvě perly a obrovská křídla se lehce chvěla. „Vítám tě, Lukáši,“ řekl drak hlubokým, ale přátelským hlasem. „Čekal jsem na tebe. Věděl jsem, že tvé srdce je čisté a že toužíš po dobrodružství.“ Lukáš byl ohromen. Stál přímo před drakem, o kterém snil celá léta! „Ty… ty jsi skutečný?“ vykoktal. Drak se usmál a pomalu kývl hlavou. „Ano, ale málokdo mě může vidět. Pouze ti, kdo věří na kouzla a mají dobré srdce.“

Drak pomalu rozvinul svá ohromná křídla a ukázal na kout jeskyně, kde zářil zvláštní, jemně pulzující světelný kruh. „Tady, Lukáši, se ukrývá největší poklad na světě,“ pronesl tajemně. Chlapec se zvědavě přiblížil a očekával hory zlata nebo šperků, ale místo toho spatřil jen jemnou, mihotavou mlhu, která tančila ve vzduchu jako lehký vánek. „To je kouzlo laskavosti, přátelství a odvahy,“ vysvětlil drak. „Kdo jej získá, ten už nikdy nebude vidět svět stejně. Bude vidět krásu tam, kde jiní vidí obyčejnost, a dobro tam, kde jiní vidí strach.“ Lukáš naslouchal a pomalu mu docházelo, že největší poklad není něco, co by mohl schovat do kapsy, ale něco, co se skrývá uvnitř jeho srdce.

„Ale než odejdeš, musíš projít zkouškou,“ řekl drak a jeho hlas zněl nyní vážněji. „Dokážeš pomoci někomu, kdo tě potřebuje, i když z toho nebudeš mít žádný prospěch?“ Lukáš přikývl, i když netušil, co ho čeká. Náhle se kolem něj vynořil obraz malého zajíčka, který uvízl mezi větvemi. Byl to skutečný obraz, nebo jen zkouška? Na tom nezáleželo. Lukáš bez váhání přiskočil a pomohl vystrašenému zajíčkovi dostat se ven. Drak se spokojeně usmál. „Dokázal jsi to. Tvé srdce je skutečně dobré.“ A s těmi slovy mu věnoval neviditelný dar – schopnost vidět krásu a kouzlo všude kolem sebe.

Když se Lukáš vrátil domů, cítil se jinak. Všechno kolem něj bylo krásnější – květiny měly sytější barvy, ptáci zpívali sladčeji a lidé se mu zdáli přívětivější. Věděl, že si z jeskyně nepřinesl žádný hmotný poklad, ale něco mnohem cennějšího – schopnost vidět svět jinýma očima. A tak si lehl do postele, zavřel oči a usmál se. Možná to všechno byl jen sen… nebo ne?