Kočička Mína a Houpací Měsíc

Ve staré chaloupce na kraji lesa, tam, kde voní divoké bylinky a světlušky večer kreslí na louku malé světelné cestičky, žila kočička jménem Mína. Byla to kočička hebká jako obláček a její oči zářily jako dvě malé hvězdičky. Každý večer, když se nebe zahalilo do tmavomodrého sametu, vyskočila na okenní parapet a dívala se na oblohu. Milovala, jak hvězdy pomalu rozsvěcují svá světýlka a jak Měsíc stoupá výš a výš. Ale dnes večer bylo něco jinak. Měsíc se nehýbal jen tak obyčejně, on se houpal! Jemně se kolébal sem a tam, jako by byl zavěšený na neviditelných provázcích. Mína zamrkala a zašvitořila: „To přece není jen tak! Proč se Měsíc houpe jako moje ouško, když se po něm otřu packou?“ Rozhodla se, že tomu přijde na kloub.

Mína se večer co večer dívala na Měsíc, a ten se vždy jemně houpal, jako by si užíval noční tanec. Kočička si pomyslela, že na to musí být nějaký důvod! A jednoho večera, když se už nebe třpytilo miliony hvězd, zaslechla tichounké zahihňání. Naklonila ouško blíž k oknu a najednou jí došlo, odkud to zvonivé chichotání přichází – přímo z Měsíce! „Tak ty máš nějaké tajemství, Měsíčku!“ zapředla spokojeně Mína a rozhodla se, že to musí prozkoumat. A pak, při dalším pohledu, uviděla malou postavičku, která si na Měsíci spokojeně seděla a nohama pohupovala sem a tam. „To bude ten, kdo Měsíc houpe!“ zamňoukla překvapeně Mína.

Mína si lámala hlavu, jak se k Měsíci dostat. Skákání po plotě a šplhání na stromy ji bavilo, ale tak vysoko přece nedoskočí! A tu jí napadlo, že by jí mohla pomoci sova Šedinka, která často létala po lese a věděla si rady se vším možným. „Šedinko, Šedinko, potřebuji na Měsíc! Pomůžeš mi?“ zavolala na ni Mína, když ji zahlédla na větvi starého dubu. Sova zamrkala moudrýma očima a řekla: „Já tě tam vynést nemohu, ale když se skamarádíš s větrem, možná ti pomůže.“ A tak Mína počkala na večerní vánek a prosila ho: „Větříčku, větříčku, odneseš mě k Měsíci?“ A vítr, hravý a tichý, se jí opřel do kožíšku, nadzvedl ji a najednou – hop! – letěla k nebi!

Jakmile se Mína dotkla Měsíce, ucítila, jak je měkký a příjemný, skoro jako když se zavrtá do čerstvě vypraného prádla. A tam seděl skřítek s rozcuchanými vlásky a kulatým bříškem. „Vítej, kočičko! Já jsem skřítek Houpálek a starám se o to, aby byl Měsíc vždycky pěkně uklidněný a nepadal z oblohy. Houpu ho tam a zpět, aby se mu dobře svítilo na svět.“ Mína vykulila očka. „Ty Měsíc houpeš? A můžu si to taky zkusit?“ Skřítek se rozesmál: „Ale jistě! Stačí se jen zhoupnout tady na kraji a pocítíš, jak krásně se houpeme mezi hvězdami!“ Mína se tedy přidala a brzy už se oba pohupovali tam a zpět jako dvě bezstarostné peříčka. A když Měsíc zasvítil dolů na svět, viděla z výšky svou chaloupku a les pod sebou.

Ale jak už to bývá, každé dobrodružství má svůj konec. Mína zívla, její očička už se zavírala a začala toužit po svém měkkém pelíšku. „Houpálku, bylo to nádherné, ale musím domů,“ řekla tiše. Skřítek se pousmál: „Měsíc tě pohoupe až k oblakům, a vítr tě pak odnese zpátky.“ A tak se i stalo. Mína se pohupovala pomaleji a pomaleji, až ji vítr opatrně snesl na zem. Ucítila vůni své chaloupky, protáhla se a tiše se zavrtala do svého košíčku. A když zavřela oči, zdálo se jí, že Měsíc na ni ještě jednou mrknul a pohoupal se naposledy na dobrou noc.