V jednom malém království, kde slunce zářilo na zlaté věže hradů a kde se motýli honili s větrem po zelených loukách, žil statečný rytíř Puntík. Puntík nebyl jako ostatní rytíři – byl maličký, jeho brnění bylo poseté barevnými puntíky, a místo těžkého meče nosil lehký stříbrný rapírek, který zvonil jako rolnička. „Statečnost není ve velikosti, ale v srdci!“ říkával Puntík všem, kdo se mu smáli. A i když byl malý, jeho odvaha byla větší než celé království dohromady. Každý den cvičil s dřevěným mečem, jezdil na svém věrném poníkovi Bublinkovi a chránil hrad před neposlušnými vranami, které kradly z oken koláče. Jednoho dne však přiletěl do království podivný vítr a donesl s sebou tichý, smutný hlas. Puntík zpozorněl a jeho srdce mu napovědělo, že někde tam venku, v hlubokém kouzelném lese, někdo potřebuje jeho pomoc.
Vítr přinesl k Puntíkovým uším jemný, ale naléhavý hlas: „Pomoc… Pomoc…“ Rytíř Puntík si nasadil svou helmu s modrým peřím, vyskočil na svého poníka Bublinku a zamířil směrem k temnému okraji kouzelného lesa. Les byl hustý, plný šustících listů a tajemných zvuků. „Neboj se, Bublinko, spolu to zvládneme!“ řekl statečně Puntík a poník tiše zaržál. Jakmile vjeli hlouběji mezi stromy, světlo začalo blednout a vzduch se naplnil vůní mechu a kapradí. Puntík se snažil sledovat neviditelnou stopu hlasu, až narazil na zlatou peříčkovou cestu, která ho vedla dál. Věděl, že tahle cesta není obyčejná a že ho zavede tam, kde je ho nejvíce potřeba.
Na starém dubu, který byl tak široký, že by ho deset obrů neobejmulo, seděla moudrá sova Rozára. Její oči zářily jako dvě stříbrné mince a peří se třpytilo jako hvězdná obloha. „Hou hou, rytíři Puntíku, proč jsi vkročil do lesa kouzel a stínů?“ zahoukala hlubokým hlasem. Puntík seskočil z poníka a s úklonou odpověděl: „Slyšel jsem hlas, který prosí o pomoc, a statečný rytíř nikdy nezůstává stranou.“ Rozára přimhouřila oči a ukázala zobákem na starou mapu, která visela na větvi. „Musíš přejít nebezpečný most přes temnou propast, ale dej si pozor. Most zkouší statečnost každého, kdo po něm kráčí.“ Puntík poděkoval, rozloučil se se sovou a pokračoval na své cestě, srdce plné odhodlání.
Když Puntík dorazil k propasti, jeho oči se rozšířily hrůzou. Před ním se v mlze houpal úzký dřevěný most, který sténal pokaždé, když na něj dopadl jediný lístek. „Neboj se, Bublinko, já půjdu první,“ zašeptal Puntík a vykročil. Vítr se proháněl mezi prkny a hluboko dole byla jen temnota bez konce. Každý krok zněl jako úder srdce. „Nebudu se bát,“ šeptal si pro sebe rytíř Puntík a pevně držel provazové zábradlí. Najednou jedno prkno prasklo! Puntík zavrávoral, ale jeho statečné srdce mu velelo pokračovat. Po několika nekonečných minutách stál konečně na druhé straně mostu. „Zvládli jsme to, Bublinko!“ vykřikl s úlevou a vydal se dál.
Na konci stezky spatřil Puntík vysokou věž, omotanou trnitými růžemi. Za oknem stála princezna Jasmínka, která plakala. „Pomoc, rytíři! Jsem uvězněná!“ Puntík si okamžitě všiml klíče zavěšeného na stromě, který hlídal obrovský ježibaba. „Musíme být chytří, Bublinko,“ řekl Puntík. Pomocí svého rapíru jemně odřízl provázek, na kterém klíč visel, aniž by ježibaba něco postřehla. Odemkl dveře věže a princeznu osvobodil. „Jste volná, princezno Jasmínko!“ řekl Puntík s úsměvem.
Když se Puntík a princezna Jasmínka vrátili do království, všichni je vítali zvoněním zvonů a veselou hudbou. Král uspořádal obrovskou slavnost a Puntík byl jmenován nejstatečnějším rytířem království. „Statečnost není ve velikosti, ale v srdci!“ zvolal král a Puntík se usmál.
© 2025 – Truhla Pohádek