Tulipánová víla a jarní déšť

Jednoho slunečného rána si malá Amálka hrála na zahradě mezi barevnými tulipány. Byly jejími oblíbenci, protože se zdálo, jako by se na ni usmívaly svými barevnými květůky. Najednou si všimla, že jeden z tulipánů jemně zavlnil svými okvětními lístky a zaznělo tichounké: „Psst! Holčičko, podívej se sem!“ Amálka se zvědavě podívala blíž a spatřila drobounkou vílu, která měla sukénku z tulipánových lístků a dlouhé zelené vlasy. „Jmenuji se Tulipánová víla a potřebuji tvou pomoc,“ řekla víla tiše. Amálka nemohla uvěřit svým očím, ale nadšeně přikývla: „Samozřejmě, řekni mi, co mám udělat!“

Tulipánová víla si smutně povzdechla a ukázala kolem sebe. „Podívej, květiny na zahradě usychají. Potřebují jarní déšť, aby mohly růst a kvést, ale ten zmizel.“ Amálka se zamyslela a zeptala se: „Jak může déšť zmizet? To snad není možné!“ Víla vysvětlila, že každý déšť má svou kouzelnou duši, která se schovává v mracích. „Ale někdo tyto dešťové mraky ukryl, a proto musíme zjistit, kam zmizely,“ dodala víla. Amálka v sobě našla odhodlání a slíbila: „Pomůžu ti je najít, vílo. Půjdu s tebou, kam bude třeba!“

Amálka a Tulipánová víla se vydaly na cestu. Prošly loukami, kde tráva zůstávala suchá a květiny smutně skláněly hlavičky, i lesem, kde ptáčci zpívali tiché a teskné písně. Nakonec dorazily na vysoký kopec, odkud byl vidět na oblohu, která byla zcela bez mraků. Víla ukázala na východ: „Cítím kouzlo, které sem nepatří. Musíme za ním!“ Amálka se nebála a zamířila pevným krokem tam, kam víla ukazovala.

Na vrcholku jiného kopce objevily větrný palác. Byl postaven z mračen, které vypadaly jako z ledové mlhy. Tam seděl větrný král na trůnu z bouřkových mraků. „Co chcete v mém království?“ zahřměl hlasem, který zvedal vlasy na hlavě. Amálka odvážně vystoupila vpřed: „Potřebujeme vrátit jarní dešť, protože květiny a celá příroda bez něj trpí!“ Král však zakroutil hlavou: „Dešťové mraky jsem ukryl, protože lidé si nezaslouží jejich kouzlo. Ale možná si to rozmyslím, pokud mi dokážete, že příroda je opravdu důležitá.“

Amálka a Tulipánová víla ukázaly větrnému králi, jak smutně vypadají louky, zahrady a lesy bez deště. Vyprávěly mu o všem, co bez vody nemůže růst a kvést, a prosily ho, aby přírodu zachránil. Větrný král nakonec přikývl a řekl: „Dobře, vrátím dešť, ale lidé si musí pamatovat, že o přírodu je třeba pečovat.“ A tak rozpustil kouzlo, mraky se rozeběhly po obloze a zanedlouho začal padat jemný jarní dešť. Květiny se znovu narovnaly, louky se zazelenaly a celá zahrada se zaplnila šťastnými barvami. Amálka se rozloučila s Tulipánovou vílou, která ji poděkovala: „Děkuji ti, statečná holčičko. Nikdy nezapomeň, jak moc je příroda vzácná.“