Hříbátko Lojzík a tajemný les

Bylo jednou jedno malé hříbátko jménem Lojzík, které žilo na rozlehlé farmě u lesa. Lojzík měl srst lesklou jako ranní rosa a oči veliké a zvědavé, jako by v nich chtěl pojmout všechny tajemství světa. Každý den se proháněl po lukách, skotačil s ptáčky a poslouchal vyprávění staré kobylky Rozárky, která mu často pověděla o tajemném lese, který byl hned za farmou. „Ale pamatuj, Lojzíku,“ varovala ho Rozárka, „do toho lesa nesmíš, pokud tě tam nikdo nepozve.“ Lojzík sice poslouchal, ale jeho zvědavost rostla každým dnem. Co by se mohlo stát, kdyby se tam jen na chvíli podíval?

Jednoho dne, když sluníčko hřálo a ptáčci zpívali jako o závod, se Lojzík rozhodl, že vyrazí na malou procházku blíž k lesu. „Jen nakouknu a hned se vrátím,“ řekl si tiše pro sebe a vyrazil. Když dorazil na kraj lesa, uviděl, jak se mezi stromy mihotá zvláštní světlo. Bylo zlatavé a jemně blikalo, jako by ho volalo dovnitř. „Lojzíku, pojď blíž,“ ozval se najednou tenký hlásek. Hříbátko se zarazilo, ale zvědavost byla silnější než strach. Pomalu vkročilo mezi stromy a objevilo se v kouzelném světě. Stromy tu byly obrovské, jejich kůry se třpytily jako drahokamy a mezi větvemi poletovali drobouncí světlušky, které mu šeptaly tajemství lesa.

Najednou se před Lojzíkem objevil malý skřítek s dlouhou zelenou čepicí, která mu sahala až na zem. „Vítej, statečné hříbátko!“ zvolal skřítek a uklonil se tak hluboko, až mu čepice spadla do očí. „Já jsem Jiskra, hlídám tento les. Jen ti nejčistší srdcem sem mohou vstoupit. Ty jsi první hříbátko, které jsem kdy pozval.“ Lojzík se trochu zarazil, ale pak se zvědavě zeptal: „A co se v tomto lese dělá?“ Jiskra se tajemně usmál a ukázal mu cestu k malému jezírku, kde tančily víly s průsvitnými křídly. „Každý, kdo sem přijde, musí splnit jeden důležitý úkol. Chceš vědět, co to bude?“ zeptal se skřítek. Lojzík přikývl, i když v jeho očích byla malá jiskra obav.

„Tvým úkolem, Lojzíku,“ řekl Jiskra, „je pomoci obnovit ztracený pramen vody, který dává lesu život. Někdo ho zacpal velkým kamenem, a teď les chřadne.“ Hříbátko se zamyslelo, jak by tak velký úkol mohlo zvládnout. „Neboj se,“ šeptla mu jedna z víl, „pomůžeme ti.“ Vydali se společně na cestu a brzy dorazili k místu, kde pramen měl vytékat. Kámen byl opravdu velký a těžký. Lojzík v sobě ale našel neuvěřitelnou odvahu a spolu s pomocí víl, které použily svou magii, se jim podařilo kámen odvalit. Pramen začal bublat a les se znovu naplnil životem. „Děkůji ti, statečné hříbátko,“ řekl Jiskra a podal Lojzíkovi malý kouzelný kamínek na památku.

Když se les opět rozářil svou krásou, Lojzík pocítil, že je čas vrátit se domů. „Vrátíš se k nám někdy?“ zeptala se jedna z víl. „Pokud mě pozvete, přijdu rád,“ odpověděl Lojzík s úsměvem. Když vyšel z lesa, slunce už se sklánělo k obzoru. Na farmě ho všichni uvítali a Rozárka ho vřele objala svým velkým krkem. Lojzík si uvědomoval, že prožil něco kouzelného, a příběh o tajemném lese bude nosit ve svém srdci navždy. „Ale příště, Lojzíku,“ řekla Rozárka s láskou, „se nejdřív zeptej, než vyrazíš za dobrodružstvím.“