Zvědavý žralok Štěpán

V hlubinách oceánu žil žralok jménem Štěpán. Nebyl jako ostatní žraloci – místo toho, aby se tvářil hrozivě a honil malé rybky, toužil po kamarádech. Byl zvědavý a rád by poznal, jak žijí ostatní obyvatelé podmořského světa. Když plaval kolem korálového útesu, viděl pestrobarevné rybky, kraby schovávající se mezi kameny a také velké želvy líně plující kolem. „Jaké by to asi bylo mít kamarády?“ přemýšlel nahlas, zatímco se mu bubliny z úst pomalu zvedaly k hladině. Ale Štěpán věděl, že ostatní se ho často bojí. Velké zuby a jeho velikost byly pro ostatní zvířata strašidelné, a tak se rozhodl, že najde způsob, jak ukázat, že je přátelský.

Jednoho dne, když se Štěpán proplétal mezi skalisky, narazil na starou želvu jménem Emilka. Emilka byla moudrá a nebojácná, a když viděla Štěpánův dobrosrdečný úsměv, rozhodla se s ním promluvit. „Ahoj, mladíku! Co tu hledáš?“ zeptala se Emilka svým hlubokým hlasem. Štěpán se nejdřív trochu zarazil, protože ho nikdy nikdo takhle přímo neoslovil. Ale rychle odpověděl: „Chtěl bych si najít kamarády, ale všichni se mě bojí.“ Emilka se zamyslela a navrhla, aby jí Štěpán doprovázel na její každodenní procházce kolem útesu. A tak se vydali na cestu, při které se Emilka Štěpánovi svěřila, že hledá ztracené mořské řasy, které vítr odvál pryč. Štěpán se rozhodl pomoci a po chvíli našel všechny řasy schované pod velkým kamenem. „Děkuji ti, Štěpáne,“ řekla Emilka s úsměvem. „Myslím, že jsi dobrý kamarád.“

Jednoho dne, když Štěpán plaval kolem útesu, spatřil malou rybku, která se schovávala za korálem. Byla to Lenka, malá a rychlá rybka, která slyšela o žralocích samé strašidelné příběhy. Když viděla Štěpána, začala se třást strachy a chtěla uplavat. „Počkej, prosím!“ volal Štěpán jemným hlasem, jak jen to šlo. „Nechci ti ublížit, chci si jen povídat.“ Lenka se nejistě zastavila a zůstala ve své skrýši. „Jak mám vědět, že mi neublížíš?“ zeptala se opatrně. Štěpán se usmál a odpověděl: „Pomáhal jsem želvě Emilce hledat řasy a opravdu se snažím být přátelský. Nechci nikomu ubližovat.“ Lenka se po chvilce váhání rozhodla vyplavat ze svého úkrytu. Pomalu si se Štěpánem začala povídat a zjistila, že není tak strašidelný, jak si myslela. Nakonec si spolu hráli a honili se kolem útesu, a Lenka se začala smát. „Ty jsi opravdu jiný, Štěpáne,“ uznala Lenka.

Jednoho odpoledne se nad korálovým útesem přihnalo velké nebezpečí – silný proud unášel všechno, co mu stálo v cestě. Rybičky byly zmatené, korály se lámaly a i želva Emilka měla co dělat, aby se udržela na místě. Štěpán viděl, jak se jeho noví přátelé snaží zachránit, a rozhodl se jednat. Plaval proti proudu, používal svou sílu, aby se postavil bouři. Pomohl Emilce dostat se do bezpečného úkrytu mezi skalami a pak hledal Lenku, která byla unášena proudem. „Lenko, drž se mě!“ volal a když ji našel, opatrně ji vzal na záda a odnesl ji do klidnější vody. Všichni podmořští obyvatelé sledovali, jak Štěpán neúnavně pomáhá. Díky jeho odvaze a laskavosti se jim podařilo přečkat bouři bez úhony. „Děkujeme ti, Štěpáne,“ říkali všichni kolem, když se moře konečně uklidnilo.

Po bouři se všichni obyvatelé útesu shromáždili kolem Štěpána. Byl vyčerpaný, ale šťastný, že mohl pomoci. Želva Emilka se podívala na ostatní a s úsměvem řekla: „Vidíte, jak je Štěpán statečný a laskavý? Myslím, že jsme našli skutečného přítele.“ Malá Lenka se přidala: „Ano, a také skvělého ochránce!“ Ostatní rybičky souhlasně bublaly a krabi tleskali svými klepety. Od té doby už se nikdo nebál Štěpána, a naopak ho všichni přijali mezi sebe. Každý den se spolu setkávali, hráli si a prozkoumávali hlubiny oceánu. Štěpán už nebyl osamělý žralok, ale součást velké podmořské rodiny, která ho měla ráda pro jeho dobrotu a statečnost. A když přišel večer a slunce se schovalo za obzor, Štěpán spokojeně usínal s vědomím, že má konečně opravdové přátele.