Kohoutek a zázračné pírko

Jednoho rána, když se slunce teprve vyklubávalo zpoza kopců a jeho paprsky polechtaly zemi, se kohoutek jménem František procházel na dvorku. Náhle, mezi suchými listy a malými kamínky, zahlédl cosi zvláštního. Bylo to zářivě zlaté pírko, které se třpytilo, jako by v sobě ukrývalo celé slunce. František se ohnul a zvedl ho zobákem. „Co to jen může být?“ zamyslel se nahlas a zlaté pírko jemně prohlížel. Připadalo mu, že v pírku cítí zvláštní teplo a kouzlo. Rozhodl se, že musí zjistit, odkud pírko pochází a co to znamená. A tak začalo Františkovo neobyčejné dobrodružství.

František věděl, že jedině starý mudrc, sova Rozárka, by mu mohla poradit, co s tímto záhadným pírkem dělat. Vyrazil tedy na dlouhou cestu lesem, do temného hvozdu, kde Rozárka žila ve starém dubu. Cestou potkal spoustu přátel – vránu Káju, která mu poradila, kudy se vyhnout hluboké bažině, a zajíčka Honzíka, který ho varoval před liščí norou nedaleko cesty. „Dávej si pozor, Františku, liška je mazaná a mohla by ti pírko ukrást!“ řekl Honzík a jeho čenich se trochu třásl strachy. František přikývl a pokračoval, až nakonec dorazil k dubu, kde na něj čekala moudrá sova. „Á, Františku, vidím, že máš něco výjimečného,“ řekla Rozárka, když uviděla zlaté pírko. „Toto pírko patří královskému ptáku, který chrání les. Musíš být opatrný, Františku, neboť mnozí se budou snažit jeho kouzlo získat.“

Jak se František vracel lesem zpět domů, náhle se před ním z keře vynořila liška Lída. Měla oči plné lesku a v jejím úsměvu bylo něco zlověstného. „Ale, ale, milý kohoutku, copak to neseš?“ zeptala se medově sladkým hlasem. František si vzpomněl na Honzíková varování, a proto pírko schoval za křídlo. „To není nic pro tebe, Lído,“ odpověděl odhodlaně. Liška se však nevzdávala a začala kolem Františka kroužit. „Ach, jsem si jistá, že by to bylo něco krásného pro mě,“ řekla a pokusila se pírko vytrhnout. František se včas otočil a utíkal, co mu nohy stačily. Liška běžela za ním, ale František byl chytrý a zavolal své přátele na pomoc. Z křoví vyskočil zajíc Honzík a začal pískat na poplach, a vrána Kája přilétla a začala lišce klovat do ocasu. Liška se nakonec vzdala a s mrzutým zavrčením zmizela zpět do lesa.

František se zastavil, když už si byl jistý, že je liška pryč. Srdce mu bušilo a byl celý udýchaný, ale cítil v sobě zvláštní pocit vítězství. „Díky vám, přátelé!“ řekl Honzíkovi a Kájovi, kteří stáli vedle něj. „Bez vás bych to nezvládl.“ Honzík se jen usmál a Kája si pyšně popravila peří. „Vždyť přátelé jsou tu od toho, aby si pomáhali,“ řekl Honzík a František přikývl. Pak se společně vydali zpět k vesnici. Cestou si povídali a smáli se, a František si uvědomil, jak je důležité mít dobré přátele, kteří ti pomohou i v těžkých chvílích.

Když se František konečně vrátil domů na dvorek, slunce už zapadalo za obzor a jeho paprsky barvily nebe do růžova a oranžova. František se podíval na zlaté pírko, které stále držel. Náhle se z něj vynořila zářivá záře a pírko se začalo pomalu zvedat do vzduchu. Všichni na dvoře – slepice, kuřátka i kocour Míša – se zastavili a dívali se, jak se pírko třpytí. Pak se z něj ozval hlas, jemný a klidný: „Františku, tvá odvaha a laskavost otevřely kouzlo tohoto pírka. Díky tobě bude náš les zase bezpečný.“ A s těmi slovy se pírko proměnilo v tisíce malých zlatých jiskřiček, které se rozletěly do všech stran. František se usmál a pocítil hlubokou radost. Od toho dne věděl, že někdy to největší kouzlo spočívá v odvaze a přátelství.