Oslík a kouzelná studánka

V dávném království jménem Loučkov bylo léto, které trvalo už příliš dlouho. Vše kolem vysychalo a tráva se změnila na křupavou žlutou slámu. Oslík jménem Oskar měl velkou žízeň. Každý den putoval na louku hledat nějakou svěží trávu a kapku vody, ale všechny potůčky byly vyschlé. Jednou večer, když slunce už skoro zmizelo za obzor, si Oskar vzdychl a rozhodl se, že musí něco udělat. „Musím najít vodu, i kdybych měl jít až na konec světa!“ zamumlal rozhodně a jeho uši se vztyčily odhodláním. Chtěl, aby nejen on, ale i všechna zvířátka v Loučkově mohla znovu pít z chladivého pramene.

Oskar se tedy vydal na cestu. Po několika hodinách bloudění narazil na starou želvu jménem Žaneta, která odpočívala pod stromem. Byla velmi moudrá a všechny zvířátka ji respektovala. Když uviděla Oskara, jak se trmácí, usmála se. „Kam tak spěcháš, mladý oslíku?“ zeptala se klidným hlasem. Oskar se zastavil a vyprávěl jí o své žízni a o tom, jak všichni v Loučkově potřebují vodu. Želva Žaneta pomalu kývla hlavou a řekla: „Znám místo, kde najdeš vodu, oslíku. Je to kouzelná studánka hluboko v lese. Ale cesta tam není snadná, plná nástrah a překážek. Budeš potřebovat odvahu.“ Oskar se nenechal odradit. „Jsem připraven na všechno, Žaneto. Prosím, ukaž mi cestu,“ odpověděl rozhodně.

Želva Žaneta tedy ukázala Oskarovi cestu do temného lesa. Jakmile vstoupil mezi stromy, pocítil chlad, který ho probral z ospalosti. Cesta byla zarostlá a plná kořenů, které vyčnívaly jako malé pasti. Když Oskar překračoval jeden obzvlášť vysoký kořen, náhle se z hustého křoví ozvalo praskání. „Kdo to tam je?“ zvolal Oskar trochu vystrašeně. Z křoví vyskočila malá liška jménem Lucka, která se začala smát. „Oslíku, opatrně, les skrývá různá překvapení! Mohla bych ti pomoci, když mi slíbíš, že mě pak vezmeš k té studánce,“ nabídla liška. Oskar souhlasil, a tak pokračovali společně. Spolu čelili různým nástrahám – přeskakovali potoky, proplétali se houštím a jednou dokonce utekli před divokým prasečkem, který je honil, protože si myslel, že mu chtějí sebrat jeho drahocenné žaludy.

Po dlouhé a namáhavé cestě, když už si Oskar myslel, že to možná nikdy neskončí, najednou mezi stromy zahlédl záblesk stříbrné barvy. „Podívej, Lucko, tamhle!“ zvolal nadšeně. Společně se proplížili ke světlu, a tam, v malé mýtině, uviděli nádhernou studánku, jejíž voda jiskřila jako diamanty. Oskar nevěřil svým očím – voda byla tak čistá a průzračná, že se v ní odráželo celé nebe. Opatrně sklonil hlavu a napil se. Voda byla chladná a osvěžující, přesně taková, jakou si představoval. Liška Lucka také přiběhla a napila se. „To je ta nejlahodnější voda, jakou jsem kdy měla!“ zvolala spokojeně. A jak tam tak stáli, vynořila se ze studánky malá víla, která se usmívala. „Děkuji vám, že jste mě našli,“ řekla jemným hlasem. „Tahle studánka bude od nynějška dávat vodu všem, kdo ji potřebují, ale musíte ji chránit.“

Oskar s Luckou se rozhodli, že přivedou všechna zvířátka z Loučkova ke studánce. Cesta zpátky byla mnohem snazší, protože už věděli, kudy jít, a byli si jistější. Když dorazili do vesnice, všechna zvířata se radovala, že se konečně dočkají vody. Oskar se stal hrdinou a všichni mu děkovali. Dokonce i starý vlk, který obvykle nevycházel ze své jeskyně, přišel, aby si napil z kouzelné studánky. Víla, která studánku hlídala, pak každému zvířeti dala malý dar – kapičku vody, která nikdy nevyschne, aby si vždy připomínala důležitost vody a odvahu, kterou Oskar ukázal. Oskar se usmál a s pokorou přijal svou odměnu. „Teď víme, že když budeme spolupracovat a nevzdáme se, dokážeme cokoliv,“ řekl Oskar, a všichni přikývli, zatímco se naposledy podívali na jiskřivou vodu ve studánce, která je teď spojovala.