Nosorožec, který hledal radost

Nosorožec Ríša žil v široké savaně, kde bylo spousta zvířat – lvi, sloni, zebry i žirafy. Ríša ale často stával stranou a smutně sledoval, jak se ostatní zvířata radují, hrají si a smějí se. „Já jsem tak obyčejný,“ říkal si Ríša s povzdechem, „nemám krásné pruhy jako zebra, ani dlouhý krk jako žirafa. Dokonce nemám ani hřívu jako lev.“ Ríša si myslel, že je příliš šedivý, příliš těžký a nemotorný, a že kvůli tomu nemůže být zajímavý. Vše, co dělal, mu připadalo obyčejné, a tak se častokrát cítil zbytečně. To všechno se ale mělo brzy změnit.

Jednoho dne, když Ríša bloudil savanou a opět přemýšlel o své nezajímavosti, přiletěla k němu barevná papoušice jménem Pipi. Měla peří všech barev duhy – červené, žluté, modré, zelené, a zářila jako slunce na obloze. Pipi si sedla na větev blízkého stromu a s úsměvem na Ríšu zakřičela: „Hej, ty velký nosorožče! Proč se tak mračíš? Vždyť je tak krásný den!“ Ríša si povzdechl a řekl: „Nejsem jako ostatní zvířata. Nejsem krásný ani zajímavý.“ Papoušice Pipi se zasmála a řekla: „Ale Ríšo, každý má něco, co ho dělá zvláštním! Pojď se mnou, já ti ukážu, že jsi mnohem zajímavější, než si myslíš.“ Ríša nejistě souhlasil, a tak se spolu vydali na cestu do neznáma.

Pipi vedla Ríšu přes vysokou trávu, přes potůčky i kopce, až k místu, které se nazývalo Duhový les. Ríša o tomto místě nikdy neslyšel, ale Pipi mu řekla, že je to kouzelný les, kde se plní sny. „Ríšo,“ řekla Pipi, „v tomto lese najdeš odpověď na to, co tě činí šťastným.“ Ríša vstoupil do lesa a hned ucítil zvláštní pocit – jako by ho obklopovala radost. Stromy tu měly listy všech barev a na větvích sedělo mnoho ptáků, kteří zpívali veselé melodie. Ríša se cítil jako v pohádce. Ale najednou uslyšel slabé volání o pomoc. Šel za hlasem a našel ztracenou žirafu, která se zoufale snažila najít cestu zpátky.

Žirafa se jmenovala Gábinka a byla ještě mladá a vystrašená. „Prosím, pomoz mi,“ řekla Gábinka, „ztratila jsem se a nemohu najít svou rodinu.“ Ríša se na ni podíval a jeho srdce se naplnilo odhodláním. „Neboj se, Gábinko, pomůžu ti,“ řekl a začal ji vést zpátky po lesní stezce. Ríša použil svůj silný nosorožčí čich, aby našel cestu, a svou velkou postavou chránil Gábinku před jakýmkoli nebezpečím. Cesta byla dlouhá, ale Ríša nikdy neztratil odvahu, a nakonec se jim podařilo najít místo, kde čekala Gábinkova rodina. Žirafy byly šťastné, že mají Gábinku zpět, a Ríša se cítil hrdý. Poprvé v životě měl pocit, že opravdu na něčem záleží.

Když Gábinkova maminka děkovala Ríšovi, řekla mu: „Jsi velmi zvláštní nosorožec. Máš velké srdce a to je to nejdůležitější.“ Ríša se usmál a uvědomil si, že se cítí šťastný. Nebylo to proto, že by vypadal jinak nebo byl barevný jako Pipi. Bylo to proto, že někomu pomohl. Pipi, která celou dobu seděla na větvi, se na něj usmála a řekla: „Vidíš, Ríšo, každý máme něco zvláštního. Ty máš sílu a odvahu, ale hlavně máš dobré srdce. To je to, co tě činí jedinečným.“ Ríša pochopil, že opravdová radost nepřichází z toho, jak vypadáme, ale z toho, co děláme pro ostatní.

Ríša se vrátil do savany, tentokrát už ale nebyl smutný a stranou. Když se ostatní zvířata dozvěděla o jeho dobrodružství, byla nadšená. Sloni zatroubili, zebry se rozběhly radostně kolem a lvi hrdě zavrčeli na oslavu Ríšova návratu. Dokonce i Pipi přiletěla a přivedla všechny ptáky z Duhového lesa, aby zazpívali krásnou píseň. Ríša se uprostřed všech svých přátel cítil šťastný a plný radosti. Už si nikdy nepřipadal obyčejný nebo nezajímavý. Věděl, že má své místo mezi zvířaty, a že jeho dobré srdce dělá savanu lepším místem pro všechny. A tak skončila pohádka o nosorožci, který našel radost – ne ve své podobě, ale ve svém velkém a laskavém srdci.