V hlubokém zeleném lese, kde květiny tancovaly v rytmu větru a stromy chránily všechny své obyvatele, žil malý brouček jménem Lumík. Lumík měl nádhernou zelenou barvu, díky které se skvěle maskoval mezi listy. Byl to veselý a hravý brouček, který miloval svůj domov a všechny své přátele v lese.
Jednoho dne, když se Lumík procházel podél potoka, narazil na zářivě modrý list. Když na něj šlápl, jeho tělíčko se okamžitě proměnilo v tu samou barvu. Byl ohromen! Zjistil, že tento list má schopnost měnit barvu čehokoli, co se ho dotkne. Byl nadšený z možností stát se jakoukoli barvou, jakou si přeje.
V následujících dnech zkoušel Lumík všechny možné barvy – byl červený jako malina, žlutý jako slunce, dokonce i fialový jako podvečerní obloha. Ale brzy zjistil, že i když je to zábava, některé barvy přinášely problémy. Ptáci si ho pletli s ovocem a chtěli ho sníst, když byl červený, a když byl žlutý, všechny hmyzí přátele si myslely, že je květ.
Po několika dnech barvení se Lumík cítil zmatený a smutný. Rozhodl se požádat o radu nejmoudřejší stvoření v lese – sovu. Sově řekl o svém objevu a o tom, jaké problémy mu přinesl. Moudrá sova se na Lumíka usmála a řekla: „Barva těla není to, co tě dělá výjimečným, Lumíku. Je to tvoje srdce, tvoje laskavost a tvoje odvaha. Buď sám sebou a najdeš štěstí.“
Lumík poděkoval sově a s novým pochopením se vrátil ke své přirozené zelené barvě. I když bylo hezké zkoušet různé barvy, nakonec pochopil, že byl nejšťastnější, když byl sám sebou. Uvědomil si, že jeho jedinečnost byla to, co ho dělalo speciálním, a od té doby žil šťastně a spokojeně ve svém zeleném lese. A tak, v srdci lesa, malý brouček Lumík ukázal všem, jak důležité je mít rád sám sebe.
© 2025 – Truhla Pohádek