Byl jednou jeden malý Zajíček. Žil v hlubokém, zeleném lese, kde rostly borovice vysoké jako mrakodrapy a potok šuměl jako stará pohádka. Zajíček byl známý svým veselým skákáním a radostí z malých věcí. Jeho den začínal probuzením s prvními paprsky svítání, pak skákání mezi borovicemi, hraní se svými přáteli – Veverkou, Srnkou a Ježkem, a samozřejmě také hledáním čerstvých mrkví, jeho nejoblíbenější pochoutky.
Jednoho dne, když Zajíček hrabal v půdě za další sladkou mrkví, narazil na něco nezvyklého. Byl to malý, stříbrný květ, jehož lístky leskly jak hvězdy v noci. Byla to Měsíční květina, květina, kterou ani nejstarší v lese nikdy neviděli. Byla krásná, ale také smutná, protože bez měsíčního světla její lístky začínaly vysychat.
Zajíček se nemohl dívat, jak tak krásný květ vysychá, a rozhodl se mu pomoci. Ale jak? Les byl plný stromů a květina potřebovala měsíční světlo k přežití. Rozhodl se, že najde místo, kde budou měsíční paprsky květinu svítit celou noc.
To byl začátek Zajíčkova velkého dobrodružství. Skákal přes kořeny, plul po řece, probíral se hustým podrostem, a vždy když našel volné místo, vynesl květinu na svém malém chvostu k měsíčnímu světlu. Ale i přes veškerou snahu to nikdy nebylo dostatečně dlouho, a Měsíční květina začínala vypadat stále smutněji. Zajíček ale neztratil naději. Věděl, že musí najít to správné místo, a tak pokračoval v hledání.
A nakonec, po mnoha dnech a nocích, našel to pravé místo na vrcholu malého kopce, kde stromy nezakrývaly měsíční světlo. Zajíček pečlivě umístil květinu na vrchol a sledoval, jak její lístky ožívají pod měsíčními paprsky. Měsíční květina byla zase šťastná a Zajíček také. Naučil se, že i když je cesta těžká a zdá se, že vše je ztraceno, nikdy se nesmí vzdát. A tak Zajíček a Měsíční květina zůstali přáteli navždy, a každý, kdo přišel do lesa, mohl vidět jejich krásný příběh na vrcholu kopce.
© 2025 – Truhla Pohádek