Malá sova a ztracené hvězdy

Byla jednou jedna malá sova jménem Sofi, která bydlela na samotě v hlubokém lese. Každou noc, když všechny ostatní zvířátka už dávno spala, Sofi se probouzela a s očima velkými jako perly obdivovala nespočet hvězd na obloze. Bylo to její tajné dobrodružství, její tiché potěšení. Ale jedné noci, když se Sofi probudila a rozevřela svá měkká křídla, aby pohlédla na noční oblohu, byla zděšena. Některé z jejích oblíbených hvězd chyběly. Oči se jí překvapeně rozevřely a její malé srdce se naplnilo smutkem. Hvězdy, které jí každou noc dělaly radost, teď zmizely bez stopy.

Rozhodnuta zachránit své milované hvězdy, Sofi se vydala na cestu hluboko do lesa. Po cestě potkala mnoho lesních zvířátek – zajíce, lišku, veverku a dokonce i jelena. Ptala se jich na své ztracené hvězdy, ale žádné zvíře nevědělo, kam se poděly. Sofi byla smutná, ale neztratila odvahu. Nakonec se dostala až k domku staré věštkyně, která bydlela uprostřed lesa. Věštkyně byla známa svou moudrostí a sova doufala, že jí pomůže najít ztracené hvězdy.

Stará věštkyně se na Sofi podívala svýma hlubokýma, mudrcem naplněnýma očima. „Hvězdy jsou na obloze stále, malá sovo,“ řekla. „Jen je třeba je probudit.“ A tak Sofi poslechla radu věštkyně. Přelétla přes celý les, zpívala písničku, kterou jí věštkyně naučila, a srdcem plným naděje vykřikla jména svých ztracených hvězd. A pak se stalo něco úžasného. Hvězdy se jedna po druhé začaly probouzet a vracet na oblohu. Byly tak krásné a jasné jako nikdy předtím. Sofi se vrátila do svého hnízda, šťastná, že její oblíbené hvězdy jsou zpět. A od té doby, každou noc, když se Sofi probudila a pohlédla na oblohu, všechny hvězdy jí zářily tak jasně, jak jen mohly, jako poděkování za její statečnost a lásku. A tak malá sova Sofi a její hvězdy žily šťastně až do konce svých dnů.