Bylo, nebylo, v malé vesnici, skryté v záhybech zelených kopců, žil malý chlapec jménem Honzík. Byl to vždy veselý a radostný chlapec s bouřlivou fantazií a touhou po dobrodružství. Jednoho večera, když se díval na nebesa a obdivoval zdánlivě sametové mraky, přistoupila k němu vysoká nebeská bytost. „Ahoj, Honzíku,“ pronesla s hlasem tak jemným jako vánek. „Chtěl bys navštívit Zemi sametových mraků?“ Ani nemusel dvakrát přemýšlet. S úsměvem na tváři přikývl a najednou se ocitl na měkkém, sametovém oblaku, vysoko nad světem.
Život v Zemi sametových mraků byl jako sen. Každý den byl plný nových dobrodružství. Honzík se setkal s nejneuvěřitelnějšími bytostmi – s mluvícími duhovými ptáky, roztomilými mrakomilci, kteří se živili cukrovou vodou z mraků, a s moudrou Starou Paní Vítr, která všechno viděla a všechno věděla. Bylo to místo kouzel a zázraků, kde se čas zdál být nesmrtelný. Avšak jednoho dne nastala krize. Někdo ukradl Větrnou harfu, nástroj, který udržoval všechny větry v harmonii a bez něhož by Země sametových mraků mohla zmizet.
Honzík věděl, že musí pomoci. A tak, s odvahou v srdci a odhodláním v duši, se vydal na hledání Větrné harfy. Prošel sametovými lesy, překročil duhové řeky a vylezl na nejvyšší mrak, kde bydlil obávaný Král bouří. S laskavými slovy a statečným srdcem se Honzíkovi podařilo přesvědčit Krále bouří, aby vrátil harfu. „Byla tak krásná, že jsem si ji chtěl ponechat,“ přiznal Král bouří a vrátil harfu.
S harfou bezpečně ukrytou v náručí se Honzík vrátil zpět do Země sametových mraků, kde byl přivítán jako hrdina. Když se vše vrátilo do normálu, nebeská bytost se k Honzíkovi obrátila a řekla: „Je čas vrátit se domů, Honzíku.“ Přestože se mu nechtělo opustit toto kouzelné místo, věděl, že jeho domov je dole na zemi. S úsměvem se rozloučil a vrátil se do své vesnice. Přestože Země sametových mraků byla jen výš v oblacích, naučila ho hodnotě odvahy, laskavosti a představivosti. A tak každou noc před spaním, s hlavou plnou snů a srdcem plným dobrodružství, se díval na nebe a usmíval se na sametové mraky.
© 2025 – Truhla Pohádek