Byla jednou jedna malá jeskyně uprostřed hlubokého lesa, kde žil osamělý Malý Dráček. Ačkoli byl Dráček malý a neškodný, měl velké srdce a toužil po přátelství. Ale všechny lesní zvířata se ho bála a nikdo ho nechtěl navštívit. Dráček byl smutný a ztracený. Jeho jedinou společností bylo šeptání větru a hlasy sov, které mu připomínaly jeho samotu. Na povrchu mohl být drak, ale uvnitř byl stejně křehký a citlivý jako malý ptáček.
Blízko lesa byla malá vesnice, kde lidé žili v klidu a radosti. Ale kdykoli slyšeli Dráčkovo smutné funění nebo spatřili stín jeho těla, strach je naplnil. Měli strach z neznámého a Dráček byl pro ně tajemstvím. „Je to drak! Co když nás začne napadat?“ šeptali si. A tak se Dráčkova osamělost jen prohlubovala, přestože si víc než cokoli přál být jejich přítelem.
Jednoho dne se mladý chlapec jménem Odvážný Květ rozhodl, že se s tím nesmíří. „Nesoudíme lidi ani zvířata podle jejich vzhledu,“ řekl si a rozhodl se navštívit Malého Dráčka. Prošel hlubokým lesem, nebojácně a s odhodláním v srdci, až našel Dráčkovu jeskyni. „Ahoj, Dráčku,“ zavolal na něj s úsměvem. Dráček byl překvapený, ale také šťastný. Květ s ním trávil čas, hrál se s ním a ukázal mu, že není sám.
Květ se pak vrátil do vesnice a vyprávěl lidem o svém novém přátelství. Zpočátku byli lidé nedůvěřiví, ale postupem času se jejich strach vytrácel. Začali chápat, že Dráček není zlý, jen je jiný. Nakonec ho vesničané přijali a Malý Dráček se stal milovaným členem jejich komunity. Vesnice se naplnila radostí a smíchem a Malý Dráček se konečně cítil akceptován.
A tak Dráček a vesničané žili šťastně a v míru. Každý den se vesničané učili něco nového od Dráčka a on se učil od nich. Společně prožívali dobrodružství a veselí. A tak všichni pochopili, jak je důležité přijímat odlišnosti a být odvážný. A i když Dráček zůstal drakem, ve svých srdcích ho vesničané považovali za jednoho z nich. A tak se pohádka končí, ale ponaučení zůstává s námi: „Nesoudíme podle vzhledu, ale podle srdce.“
© 2025 – Truhla Pohádek