Žabák Vilda a létající leknín

Žabák Vilda žil na břehu velkého rybníka, jehož hladinu zdobily stovky leknínů, které byly jeho každodenním domovem a místem pro skákání. Jednoho dne, když slunce už pomalu zapadalo a nebe se barvilo do oranžova, se Vilda rozhodl, že si udělá večerní výpravu na druhou stranu rybníka. Byl odvážný a zvědavý žabák, který miloval dobrodružství a objevování nových míst. S poklidným srdečním tepem naskočil na blízký leknín, který se jemně pohupoval na hladině. V tu chvíli si ale nevšiml, že leknín není spojen s ostatními, ale volně pluje po vodní hladině. Byl totiž zvláštním leknínem — leknínem kouzelným.

Jakmile na něj doskočil, leknín se znenadání vznesl do vzduchu. „Co to? Co se to děje?“ vykřikl vyděšený Vilda. Lehce začínal ztrácet rovnováhu, ale netrvalo dlouho a zjistil, že pokud se bude pevně držet širokého listu, může let na leknínu přečkat v pořádku. Užasle sledoval, jak se pod ním rybník zmenšuje a krajina se otevírá jako nekonečná mapa plná zeleně. Vilda letěl nad lesy, loukami a potoky, cítil vítr ve svých tvářích a jeho oči zářily vzrušením. Byla to pohlednice jako z pohádky, a i když neznal směr, kam ho leknín nese, cítil, že ho čeká něco mimořádného.

Vilda si postupně zvykal na nový, neobvyklý způsob cestování. Okouzlený výhledy z výšky si uvědomil, kolik krás na světě dosud nepoznal. Leknín se snášel stále dál a dál, až jej nakonec zanesl k tajemnému jezeru, které se objevilo tam dole. Bylo zvláštní a zářilo v měsíčním svitu, jako by samo vyprávělo příběhy staletí. Když se leknín konečně jemně snesl na hladinu, Vilda váhal, zda se má na vodě v neznámé krajině cítit bezpečně. Ale cosi v něm hlodalo zvědavostí a touhou po poznání. „Co je tohle za místo?“ zašeptal v tichém úžasu, ale odpovědí mu bylo jen jemné šplouchání vody kolem.

Na břehu jezera stál stařičký moudrý kapr, který jakoby čekal na příjezd svého nezvaného návštěvníka. „Vítej, mladý žabáku,“ promluvil kapr klidným a laskavým hlasem. „Toto je měsíční jezero, kam denní světlo nezasvítí. Pouze v noci za měsíčního svitu zde najdeš příběhy a tajemství, která se jinak pomíjejí.“ Vilda se podivoval, jak může být kapr tak přátelský a moudrý. Kapr pokračoval: „Máš-li odvahu vstoupit do hlubin této oblasti, čekají tě pod hladinou jezera jedinečné zážitky, na které nikdy nezapomeneš.“

Srdce Vildu snadno přemohlo jakýkoliv náznak strachu. Vždyť celý život toužil po dobrodružství, které by mohlo změnit jeho pohled na svět. A tak se sesunul z leknínu na hladinu jezera, vnořil se do jeho temně modrých vod a nechal se vést kaprem, který jej vedl skrz podvodní tunely a jeskyně. Viděl žluté a oranžové útesy složené z perleťových řas a potkal mořské koníky a pludky, kteří mu přáli dobrý den. Oči Vildu stále více zářily úžasem a jeho smích se ozýval jako zvonící melodie ve vodní prostoru.

Nakonec, když čas pomalu ubíhal a měsíc vystoupil nejvýš, kapr opustil Vildu zpět na hladině. „Nikdy nezapomeň na světlo, které jsi objevil v temnotách,“ řekl kapr, než zmizel pod hladinou. Vilda pochopil, že to, co objevil, nebylo jen jezero, ale především nový pohled na svět. Když leknín opět nabral výšku a začal Vildu vracet zpět domů, měl ve svém srdci spoustu nových příběhů. Uvědomil si, že kouzla a dobrodružství jsou všude kolem nás, jen se stačí dívat a být otevření novým věcem. Když se vrátil k rybníku a rodina a přátelé jej zvědavě obklopili, už věděl, co jim vyprávět pod svitem měsíce. A tak začal své vypravování o kouzelném leknínu a měsíčním jezeře, kde se příběhy nikdy nepřestanou odehrávat.