Šípková Růženka
V dávném a nádherném království, kde slunce zlatilo věže honosného zámku a kde se louky v létě třpytily rosou, se královským rodičům narodila vytoužená dceruška. Celé království jásalo radostí, a tak se rozhodlo uspořádat velkolepou slavnost na její počest. Na křtiny byli pozváni nejváženější hosté, včetně moudrých a laskavých víl, které měly nad princeznou držet ochrannou ruku. Víly jí darovaly kouzelné dary – krásu, laskavost, moudrost a radost. Ale než poslední víla stačila pronést své požehnání, do sálu vtrhla temná silueta. Byla to víla Zloba, na kterou se v pozvánkách zapomnělo. Její oči planuly hněvem, a než ji kdokoli stačil zastavit, pozdvihla hůl a pronesla strašlivou kletbu: „Až princezna dovrší patnáctý rok, píchne se do prstu vřeténkem a upadne do spánku, z něhož ji nikdo neprobudí!“ Zámkem se rozlehlo zděšené ticho. Avšak poslední z víl, která své požehnání nestihla vyřknout, zmírnila kletbu: „Nezemře, jen bude spát sto let, dokud ji neprobudí polibek pravé lásky.“
Růženka rostla v nádhernou dívku s vlasy barvy slunečního svitu a očima jako dvě hluboké studánky. Byla laskavá a moudrá, přesně tak, jak jí předurčily dobré víly. Král, obávaje se kletby, dal z království odstranit všechna vřetena, přadláci se museli vzdát svých kolovratů a nikdo v celém království se nesměl vřeténka ani dotknout. Ale osud byl neúprosný. Jednoho dne, když byla Růženka v paláci sama a procházela zaprášenými chodbami, objevila staré schodiště vedoucí do zapomenuté komnaty. Tam našla stařenku, která předla jemnou nit. „Pojď, děvenko, vyzkoušej si to také,“ usmála se stařena, která byla ve skutečnosti přestrojená víla Zloba. Růženka se s údivem natáhla po vřeténku, prstíkem se lehce dotkla ostré špičky – a v tu chvíli se jí zavřely oči a padla k zemi.
Jakmile Růženka upadla do hlubokého spánku, kouzlo se rozšířilo na celý palác. Král s královnou usnuli na trůně, sluhové zastavili uprostřed pohybu, dokonce i ptáčci na okenních římsách přestali zpívat a klidně usnuli. Okolo zámku se začal plazit hustý šípkový keř s trny tak ostrými, že nikdo nemohl projít. Čas plynul, roky se střídaly s desetiletími, a zatímco se ve světě měnily říše a rodili se noví králové, zámek zůstával skrytý pod neprostupnou bariérou růží.
O spící princezně se vyprávěly legendy a mnoho urozených princů se pokusilo dostat přes kouzelný keř, aby ji probudili. Každý z nich ale uvízl v houští, kde jejich meče nestačily na ostré trny. Ale jednoho dne, přesně po sto letech, se o této pohádce doslechl mladý princ s dobrotivým srdcem. „Musím ji zachránit!“ rozhodl se a vyrazil na cestu. Když dorazil k paláci, růže se před ním samy rozestoupily a umožnily mu projít.
Princ vkročil do ztichlého sálu a stanul před ložem, kde na hebkých peřinách spala Růženka. Byla nádherná, jako by jen na okamžik zavřela oči. Princ se sklonil, jemně ji políbil na rty a vtom se stalo něco nevídaného – princezniny oči se zachvěly, řasy se zatřepotaly a s úsměvem otevřela oči. „Kde to jsem?“ zašeptala. V tu chvíli se celé království probudilo. Král s královnou si protírali oči, sluhové se vrátili ke své práci a ptáčci začali vesele cvrlikat.
Zpráva o zázračném probuzení se roznesla po celém světě a lidé přicházeli slavit. Král s královnou přivítali prince s otevřenou náručí. „Jsi statečný a tvé srdce je čisté. Budeš skvělým manželem naší dcery,“ řekl král. A tak se chystala královská svatba. Z celého světa se sjely vzácné hosté, na stolech se objevily ty nejvybranější pokrmy a všichni se veselili až do rána. Růženka a princ žili šťastně a spokojeně, a pokud neumřeli, tak tam žijí dodnes.
