O statečné včelce Zuzance

V jednom voňavém květinovém údolí, kde se slunce usmívá na každý lístek a větřík šeptá tajemství květinám, stál starý úl plný pilných včelek. Mezi nimi žila malá včelka Zuzanka. Byla to zvědavá, usměvavá včelka s pruhovaným kabátkem a malými křidélky, která jí třepotala jako dva kousky zlatavého hedvábí. Každé ráno se včelka Zuzanka vydávala se svými sestrami sbírat sladký nektar, ale zatímco ostatní pracovaly bez odmlouvání, Zuzanka často vzhlížela k obloze a snila o dobrodružstvích. „Zuzanko, přestaň snít a pojď pracovat!“ volala na ni přísná včelí strážkyně Dorotka. Ale Zuzanka se jen usmála a tiše zašeptala: „Jednou objevím něco výjimečného.“ Její maminka královna vždy říkala: „Odvaha a laskavé srdce tě dovedou dál než nejsilnější křídla.“

Jednoho jasného dne, když slunce zářilo obzvlášť silně, Zuzanka letěla trochu dál než obvykle. Najednou ji zaujala zlatá záře mezi listy vysokého starého dubu. Přistála na květu, který nebyl jako ostatní. Byl celý zlatý, třpytivý a voněl jako medová královna sama. „Tohle je ten nejkrásnější květ, jaký jsem kdy viděla!“ vydechla Zuzanka. Na okvětním lístku našla hrstičku zlatého pylu. „Musím to ukázat královně!“ rozhodla se statečně. Ale včelka netušila, že tento pyl je vzácný a chráněný starým pavoukem Barnabášem, který se ukrýval v temném stínu pod listem. „Kdo si to dovoluje narušit můj poklad?!“ zasyčel pavouk. Zuzanka se polekala, ale její zvědavost byla silnější než strach.

Když Zuzanka odletěla zpět k úlu, nemohla přestat myslet na zlatý pyl. Cítila, že v něm je ukryto nějaké tajemství, které může pomoci celému úlu. Druhý den ráno se rozhodla vydat na dalekou cestu k dalším zlatým květům, které podle starých včelích pověstí rostly v tajemné části lesa. Letěla přes lesní paseky, kolem zurčících potůčků a vysokých kapradin, kde ji pronásledovali hladoví ptáci a otravné vosy. „Musím být statečná! Pro náš úl!“ opakovala si Zuzanka, když se vyhýbala ostrým ptačím zobákům a zrádným pavučinám. I když se jí třásla křidélka únavou, statečná včelka pokračovala dál.

Na kraji lesa Zuzanka konečně našla zlaté květy. Byly ještě krásnější než ten první, který viděla! Ale mezi nimi stála velká pavučina a uprostřed ní pavouk Barnabáš. „Myslela sis, že unikneš mým očím?“ zašeptal pavouk hrozivým hlasem. Zuzanka se na okamžik zastavila, její křidélka ztuhla strachem. Ale pak si vzpomněla na slova královny: „Odvaha a laskavé srdce…“ „Pane Barnabáši, nechci ti vzít tvůj pyl. Chci ho sdílet s naším úlem, aby všichni mohli být šťastní!“ řekla Zuzanka odvážně. Pavouk se zamračil, ale v očích se mu zableskla jiskřička dojetí. „Tvoje odvaha je vzácná, malá včelko. Vezmi si pyl a vrať se domů,“ řekl nakonec.

Zuzanka se vrátila do úlu s hrstičkou zlatého pylu. Celý úl se shromáždil kolem ní a královna hrdě promluvila: „Zuzanko, dokázala jsi nemožné. Díky tvé odvaze a laskavému srdci budeme mít dostatek potravy na celou zimu!“ Všechny včelky jásaly a tančily svůj včelí tanec. Zuzanka se usmála a věděla, že i ta nejmenší včelka může vykonat velké činy, když má dostatek odvahy a víry v sebe samu. A od té doby se v úlu vypráví příběh o statečné včelce Zuzance, která objevila tajemství zlatého pylu.