Myška Julinka a houpací list

V jednom klidném lesíku, kde slunce prosvítalo skrze husté větve a ptáci svými písněmi doprovázeli každý nový den, žila malá myška Julinka. Julinka byla zvědavá a milovala objevování nových míst a věcí. Každý den si hrála se svými kamarády nebo pomáhala mámě v jejich útulném norku pod kořeny starého dubu. Jednoho dne, když se slunce začalo klonit k západu a stíny se protahovaly po trávě, rozhodla se Julinka vydat na procházku dál než obvykle. Zvědavost ji táhla stále kupředu, až ke kraji lesa, kde cítila jemný vánek a slyšela hudbu, kterou pletl vítr s lístky stromů.

Najednou, mezi houštinami a trávou, Julinka objevila něco, co nikdy předtím neviděla: obrovský list, velký jako žádný jiný kolem. Byl tak veliký, že si připadala jako před branami zázračné říše. „Co to jenom může být?“ přemýšlela nahlas Julinka a její velké oči jiskřily nadšením. Pomalu a opatrně přistoupila blíž. List se houpal v jemném větru a šuměl jako tajemná píseň. Julinka váhala jen chvíli, než po něm začala šplhat. „Můžu-li tímhle listem cestovat, třeba mě vezme někam, kde jsem ještě nikdy nebyla,“ řekla si a rozhodla se vystoupit na kraj svého dobrodružství.

Jakmile se usadila na listu, vánek nabral na síle. List se zvedl ze země a začal se pohupovat ve vzduchu jako malá kolébka. Julinka se pevně držela svými malými tlapkami a její srdíčko bušilo nadšením a trochou obav. Z výšky sledovala, jak pod ní ubíhají stromy a louky, měnící se v zelené mozaiky. „Nikdy bych si ani nepomyslela, že svět je tak velký,“ vydechla úžasem. List ji kroužil výš a výš, nesen větrem jako v peřině oblaků, skrze modrou oblohu posetou prvními hvězdami, až nakonec přistál na místě, kde zářící krajina vypadala jako z pohádek.

Tady, v kraji, kde stromy kvetly v nejkrásnějších barvách a voněly jak jarní sen, bylo všechno jinak. Na stromech nerostly plody, ale sny – neuvěřitelné, barevné bubliny plné tajemných obrazů a pocitů, které se jemně vlnily ve vzduchu. Myška Julinka se tiše prošla mezi stromy, dívala se na ty zázračné sny a jeden se jí dokonce zachytil na čenichu. Když ho opatrně popostrčila, aby se neztratil, snový závan jí vyprávěl pohádku o lesním království. Právě v tu chvíli se setkala s moudrým sovákem, který bděl nad vším, co se v této krajině dělo. „Vítej, Julinko,“ promluvil sova hlubokým hlasem, „zítra se můžeš podívat ještě hlouběji do krajiny snů. Ale na dnešní večer si vyber ze snů na stromech ten, který tě nejvíce zaujme, a vezmi si ho s sebou.“

Julinka přemítala o sově otázce, ale jeden sen přece jen vynikal nad ostatní. Byl to sen o dobrodružství na moři s posádkou odvážných melancholických pirátů, hledajících ostrov, kde světlo nikdy nehasne. Pomalu snesla ten snový klenot k sobě, připravena ho střežit, než se s ním vrátí domů. List, na kterém přiletěla, byl stále zde, trpělivě čekající na svou pasažérku. „Děkuji, milý listi,“ špitla Julinka a vrátila se na své místo. Jakmile se posadila, list se zvedl k obloze, přičemž ji bezpečně nesl zpátky domů, přičemž obloha byla vyzdobena stříbrnými hvězdami.

Nakonec, když se vrátila zpátky do svého norku, byla doma už tma. Její máma ji objala a ptala se, kde byla. Julinka jí vše vyprávěla o své cestě, o kraji snů a sovákovi s hlubokým hlasem. Máma se usmála, pohladila ji po hlavě a řekla: „Každá cesta přinese něco krásného, ale ta nejkrásnější dobrodružství se odehrávají v naší mysli.“ Julinka si to pamatovala, zavřela oči a ve svém snu se vrátila mezi stromy plné snů, plakátů z říší a krajů, kde se zázraky dějí každý den. A tak usnula, srdíčko plné snů a příběhů, které na ni někde tam venku ještě čekaly na své objevení.