Brumla a Brumlík – Ztracený zpěv slavíka

Bylo to jedno ráno, kdy slunce ještě lenivě zívalo za obzorem a v lese se všechno probouzelo do nového dne. Brumla a Brumlík seděli na pařezu a poslouchali slavíka, který vždycky zpíval tak krásně, že i stromy přestávaly šustit a lišky tiše seděly mezi kapradím. Ale dnes bylo v lese podivné ticho. „Kde je slavíkův zpěv?“ divil se Brumla a Brumlík pokýval hlavou. „Slavíku, kde jsi?“ zavolali oba medvědí bráškové, ale odpověděl jim jen vítr a šumící kapky rosy. Smutní se rozhlédli a rozhodli se, že slavíka najdou a přinesou mu zpět jeho zpěv. Vzali si na cestu chleba s medem a lucerničku, protože tušili, že bude potřeba projít i tmavými kouty lesa. A tak začalo jejich dobrodružství – dobrodružství, které prověří nejen jejich odvahu, ale i jejich srdce.

Cestou lesem, kde paprsky světla tančily jako drobné víly, potkali Brumla a Brumlík vílu Melodii. Měla vlasy jako stříbrné struny a její hlas zněl jako kapky rosy, když se dotýkají květů. „Hledáte slavíkův zpěv?“ zeptala se jemně a oba medvědí bráškové přikývli. „Ano, slavík ztratil svůj zpěv a my mu chceme pomoct,“ řekl Brumlík a víla Melodie se usmála. „Zpěv se neztrácí, když víš, kde ho hledat,“ řekla tajemně a mávla rukou. V tu chvíli se kolem nich rozezněla píseň lesa, jemná a tichá, a medvědí bráškové pochopili, že musí jít dál, i když cesta vede tmou. Víla Melodie jim dala drobný zvoneček, který měl ukázat cestu, když už světlo lucerny nebude stačit. „Nebojte se, zpěv je tam, kde se rodí světlo i tma,“ zašeptala a zmizela mezi stromy, které jí zazvonily na rozloučenou.

Když přišel večer a slunce odešlo spát, les se proměnil v království stínů a tajemných zvuků. Brumla i Brumlík se třásli zimou a trochu i strachem, protože stíny se natahovaly a šepotaly příběhy, které nikdy nechtěli slyšet. „Brumlo, já se bojím,“ přiznal Brumlík, ale Brumla ho objal svou teplou tlapkou a řekl: „Neboj se, Brumlíku, jsme spolu. A když jsme spolu, tma nemůže vyhrát.“ Lucerna poblikávala a zvoneček od víly Melodie cinkal tiše, jako by jim šeptal do ouška, že všechno dobře dopadne. A tak šli dál, krok za krokem, i když se jim zdálo, že les nikdy neskončí. V jejich srdcích však už zpívala naděje – jako maličká písnička, která byla silnější než strach.

Když se dostali do nejtemnější části lesa, kde ani hvězdy nesvítily, Brumla si vzpomněl na to, co říkala víla: „Zpěv je tam, kde se rodí světlo i tma.“ Zavřel oči a začal brumlat starou píseň, kterou ho naučila maminka. „Brumlíku, zpívej se mnou,“ vyzval svého brášku a oba začali zpívat – nejdřív tiše, pak hlasitěji. A najednou se stíny přestaly plížit a tma ustoupila. Les jim naslouchal a slavíkův zpěv, který se ztratil, se začal vracet – jako kdyby ta píseň byla klíčem, který odemyká srdce všeho živého. „Slyšíš to, Brumlíku?“ radoval se Brumla a Brumlík se usmíval, protože věděl, že jejich zpěv je silnější než všechny obavy.

Najednou se mezi stromy objevilo slabé světlo a v jeho středu stál slavík. Seděl na větvi a díval se na ně očima, ve kterých byla radost a vděčnost. „Děkuji vám, medvědí bratři,“ řekl slavík a jeho hlas byl zase tak krásný, že i měsíc na chviličku přestal svítit, aby si ho poslechl. „Tvůj zpěv nikdy nezmizel,“ usmál se Brumla, „jen jsi ho musel slyšet ve svém srdci.“ Slavík zazpíval nejkrásnější píseň, jakou kdy les slyšel, a víla Melodie se znovu objevila, aby se s nimi rozloučila. „Pamatujte si – zpěv je dar, který nikdy nezmizí, když máte odvahu a srdce,“ řekla a zmizela jako stříbrný paprsek.

Ráno přineslo nový den a v lese už nebylo slyšet ticho, ale zpěv slavíka a šustění listí, které tancovalo radostí. Brumla a Brumlík se vrátili na svou mýtinu, unavení, ale šťastní. „Byla to dlouhá cesta, Brumlíku,“ řekl Brumla a bráška mu přikývl. „Ale stálo to za to,“ odpověděl a v jejich očích svítilo světlo, které se rodí jen tehdy, když překonáš svůj strach. A tak skončilo jejich dobrodružství se ztraceným zpěvem – ale každý nový den jim šeptal, že písně nikdy nekončí. Protože kde je přátelství a odvaha, tam je vždycky zpěv – a les to ví.