Měsíční pošťák Hubert

V temném a nekonečném vesmíru, kde se hvězdy třpytí jako malé diamanty, žil jeden zvláštní pošťák jménem Hubert. Nebyl to obyčejný pošťák, jakého vídáte na Zemi. Hubert měl velké stříbrné křídla, která mu umožňovala létat mezi hvězdami, a jeho pošťácká brašna byla kouzelná – nikdy v ní nedošlo místo na dopisy. Každou noc rozvážel psaníčka planetám, kometám a dokonce i samotnému Měsíci. Jednoho dne ale objevil v brašně dopis, který neměl žádného adresáta. Hubert si ho chvíli prohlížel, nakláněl hlavu na stranu a mumlal si: „To je podivné! Jak jen zjistím, komu patří?“ A protože byl poctivý pošťák, rozhodl se, že dopis doručí správnému majiteli, ať to stojí, co to stojí.

Hubert roztáhl svá velká stříbrná křídla a vyrazil na dlouhou cestu. Nejdříve zamířil k Saturnu, jehož prstence se třpytily jako nejkrásnější šperky. „Saturne, nepatří ti tenhle dopis?“ ptal se Hubert a podával dopis planetě. Saturn jen zavrtěl prstenci a odpověděl: „Ne, ne, Hubertíku, já žádné dopisy nepíšu. Možná se zeptej u Jupitera!“ Hubert tedy zamířil k obrovskému Jupiteru, který vypadal jako obří nafouknutá koule s vířícími mračny. Ale Jupiter také zavrtěl hlavou. „Zkus to u Polárky, ta vidí celý vesmír!“ A tak Hubert pokračoval dál, od planety k hvězdě, od hvězdy ke kometě, ale nikdo dopis nepoznával.

Nakonec se Hubert rozhodl dopis otevřít, aby zjistil, co v něm vlastně stojí. Opřel se o měsíční kámen, rozložil dopis na klín a začal číst. Bylo v něm psané krásné přání: „Přeji si, aby mi někdo odpověděl. Aby hvězdy věděly, že existuji.“ Hubertovi se zatřásla křídla dojetím. „Tohle je přece přání!“ řekl nahlas. Ale nebylo tam žádné jméno, žádný podpis, nic, co by mu pomohlo zjistit, kdo ho napsal. Pošťák se tedy rozhodl, že nebude odpočívat, dokud nezjistí, komu dopis patří.

Hubert se vrátil ke své kouzelné brašně a vytáhl mapu oblohy. „Kdo by mohl chtít, aby si ho hvězdy všimly?“ přemýšlel. A pak ho něco napadlo. Zamířil k malé třpytivé hvězdičce, která byla nejmladší v celém vesmíru. Hvězdička se na něj podívala svým zářivým okem a hlesla: „To přání jsem slyšela! Poslala ho malá holčička ze Země. Každou noc se dívá na oblohu a doufá, že ji někdo uslyší.“ Hubertovi se rozzářily oči. „Tak to musím hned za ní!“ zvolal a zamával křídly tak silně, že se kolem něj zatřpytily malé kometky.

Hubert se vydal na cestu k modré planetě jménem Země. Letěl nad moři, lesy i vysokými horami, až konečně zahlédl malé městečko, kde v okně jednoho domku seděla holčička a dívala se na noční oblohu. Hubert přistál na parapetu a tiše zaťukal. Holčička překvapeně vykulila oči. „Kdo jsi?“ zašeptala. „Jsem Hubert, pošťák hvězd,“ odpověděl a podal jí dopis. Děvčátko roztřesenýma rukama dopis otevřelo a četlo: „Milá holčičko, tvé přání jsme slyšeli. Už nejsi sama, hvězdy o tobě vědí a já ti posílám malý kousek jejich světla.“ A v obálce byl malý třpytivý kámen, který jemně zářil jako hvězda.

Holčička pevně sevřela dopis v rukou a šťastně se usmála. „Děkuji, Huberte!“ šeptala a oči jí zářily stejně jako onen hvězdný kamínek. Hubert se na ni vlídně usmál, mávl křídly a vydal se zpět do vesmíru, kde na něj čekaly další dopisy k doručení. Jak letěl oblohou, hvězdy mu jemně pomrkávaly a Měsíc se spokojeně usmíval. A od té doby, když se někdo cítil osamělý a napsal své přání do oblohy, mohl si být jistý, že Hubert, měsíční pošťák, se o něj postará.